Kainovo referendum

Petr Kain, komentátor lidovky.cz, se napůl kriticky, napůl nekriticky, vyjadřuje k návrhu zákona o celostátním referendu. Dle mého soudu je referendum z dílny ANO, ČSSD a Pirátů „dortem“ z kuchyně pejska a kočičky.

Petr Kain začíná klady návrhu referenda. Hnutí ANO, ČSSD a Piráti se shodli na podobě ústavního zákona o celostátním referendu. Dopadlo to nakonec mnohem lépe, než mohlo. Zaprvé kvůli tomu, že současný návrh neumožňuje hlasování o vystoupení z EU či NATO, nebo třeba změně ústavy.

A pokračuje v tomto duchu: Obavy, že si lidé odhlasují czexit či zrušení Senátu, tak padají. Zadruhé proto, že k vyvolání celostátního hlasování by bylo zapotřebí 450 tisíc podpisů, přičemž samotné referendum by bylo platné jen tehdy, kdyby se pro danou věc vyslovila alespoň čtvrtina všech oprávněných voličů, tedy zhruba dva miliony lidí.

Svou úvahu pak končí takto: Referendu oproti tomu zpravidla předchází nikoli věcná, ale vysoce emotivní debata, v níž vítězí lepší rétor či větší demagog. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí si vzpomenout na brexit či poslední přímou volbu prezidenta v Česku. Kain se k problému obecného referenda nakonec vyjadřuje kriticky. Nepovažuje ho pro demokracii za vhodné a tvrdí, že je to „ruská ruleta“, která může společnost poškodit.

S tím, že referendum je nástroj, který je potřeba používat opatrně, nepolemizuji. Přesto se mi jeví Kainova argumentace poněkud zvláštní. Do „referenda“ totiž zařadil poslední přímou volbu prezidenta v Česku. Sice se o tomto hlasování povídalo, že je to „referendum o Zemanovi“, nicméně byly to přímé volby prezidenta dvoukolovým systémem. To, že referendu předchází „nikoli věcná, ale vysoce emotivní debata“, není žádnou výsadou tohoto hlasování. I volby do poslanecké sněmovny jsou tímto fenoménem zasaženy.

Z vývoje využití referenda v zemích EU mám ale jiný poznatek. Jsou totiž referenda „dobrá“ a referenda „špatná“. Dobré referendum je to, když výsledek hlasování odpovídá přání establishmentu. Pokud se výsledek nedostaví - referendum dopadne odmítnutím návrhu - musí se po nějaké době uskutečnit referendum nové, které výsledek toho prvního postaví na hlavu. To byl i případ irského referenda o přijetí Lisabonské smlouvy. První referendum skončilo jejím odmítnutím, druhé referendum přijetím. Shodou okolností je to právě tak zvaná „irská pojistka“, která byla do „rozvodové smlouvy“ Velké Británie s EU „vpašována“ vedením EU a Theresa Mayová s touto pojistkou souhlasila. Dolní sněmovna britského parlamentu takovou smlouvu odmítá přijmout a už se Mayová i další členové její vlády ozývají s tím, že opakování referenda o brexitu je „koherentní nápad“.

Na „českém“ referendu z dílny ANO, ČSSD a Pirátů není zajímavé to, že nezíská podporu kvalifikované většiny poslanců a senátorů, ale způsob jeho vzniku. Vláda tím chce evidentně splnit jeden z bodů svého programového prohlášení - zákon připravit a předložit sněmovně, ale je smířena s tím, že neprojde hlasováním. Je to tedy naprosto zbytečný zákon a aktivita, kterou mu jeho tvůrci dali, je rovněž předem odsouzena k nezdaru.

Na rozdíl od Kaina se domnívám, že připravovat zákon o obecném referendu a předem vyloučit otázky, které by mohly být voličům položeny, je znakem obavy establishmentu o výsledek hlasování. I to je známka toho, že takový zákon je od počátku bezcenný a k ničemu. Avšak vzhledem k tomu, že současná vláda a zejména ČSSD je přímo zdrojem nápadů všeho druhu, které by měly být uzákoněny, zabírá tvorba zákona o referendu kapacity, které by jinak byly zaměřeny na „sociální politiku ČSSD“. Proto je možná dobře, že zákon o referendu vzniká a není čas na další „nápady“ menšinové vlády. Sněmovna i senát ho nakonec zaříznou. Žádná škoda.