Jsme to, co volíme

Ve svém krátkém zamyšlení jsem si tentokrát dovolil pouze parafrázovat onu mnohokrát opakovanou větu o tom, že jsme to, co jíme.  Zcela jistě se v něm vyhnu jakýmkoliv radám z gastronomie, i když v jistém přiblížení je naše volba možná spojená se žaludkem více než jsme si ochotni připustit.

Nejprve se pokusím definovat jakýsi „ideální případ“ fungování státu.  Nikdo by nekradl, a to ani „nahoře“ a ani „dole“.  Všichni by měli práci, po jaké touží a byli by v ní spokojení. Za tuto práci by pobírali odměnu, která by jim umožnila žít kvalitní a spokojený život. A propos, spokojený život.  Někdy na konci padesátých let byl natočen film, jmenoval se tuším „Tři přání“, v němž zahrál Bohuslav Záhorský postavu kouzelného dědečka, který může splnit tomu, kdo si ho přivolá, tři přání.  Po dvou úplně hloupých přáních, na kterých kouzelný dědeček ukázal, že „to umí“, se nakonec rodinná rada dohodla, že tím třetím přáním bude „šťastný a spokojený život“. A dědečkovi na místo třetího přání nezbývalo, než plnit vše, co si „jeho rodina“ přála.  Na svou dobu to byl film docela odvážný, protože ukázal v celé nahotě nesmyslnost politiky „všeobecného blaha“, kterou se zaklínala „vedoucí síla“ společnosti- KSČ. Podle povahy diskusí před blížícími se předčasnými parlamentními volbami mám velmi neodbytný pocit, že s „kouzelným dědečkem“ na nás potáhne kde jaká partaj.

Čeho bychom se měli vlastně vyvarovat, je naprosto zřetelné.  Na rozdíl od ideálního státu, kde se nekrade „nahoře“, ale ani „dole“, se prostě krade.  A že to dokážou pořádně roztočit i páni poslanci, dokázala právě rozpuštěná sněmovna měrou vrchovatou. Jeden dnes už bývalý poslanec sedí ve vězení, druhý ve vazbě čeká na verdikt soudu.  Prostě a jednoduše, krade se a problém zdaleka není v tak zvaných „nedokonalých zákonech“.  Ten problém je v nedokonalých lidech.  Je to mnohem více záležitost morálky než zákonů a tam, kde není v pořádku morálka, nemůže být v pořádku ani výsledek.  Na sliby, že „my krást nebudeme“ tedy můžeme v klidu zapomenout.

Protože stát, respektive politici, které si zvolíme, hospodaří jenom s těmi penězi, které od nás vybere formou přímých a nepřímých daní, platí jedna dobře známá přímá úměra. Čím víc od nás stát na daních vybere, tím větší je riziko, že vybrané peníze nevyužije optimálně, a to už vůbec nehovořím o tom, že roste samozřejmě i riziko toho, že je naši „vyvolení politici“ rozkradou.

Velký pozor ale musíme dát na černobílé vidění světa.  Nic není tak vzdálené černobílému vidění světa jako právě politika.  Neexistují způsoby vlády, která by se dokázala zavděčit všem, přesně by věděla, co je dobré a co je špatné. Takových pokusů už bylo i v naší historii dost a zkrachovaly na tom, že svět černobílý není. Že ne každý chudák by se rozdal i z toho mála, co mu zbývá a ne každý bohatý je lakomec a sketa. Takhle svět opravdu nefunguje a kdo nám tvrdí, že ano, ten jednoduše lže.

A konečně ještě na jeden problém je dobré upozornit.  Žádný, ani ten sebelepší a sebechytřejší jedinec, není zárukou „spokojenosti“.  Již Ladislav Mňačko ve svém románu Jak chutná moc ukázal, že se z charakterního člověka může stát zbabělec a troska, která se stará jen o svůj prospěch, když se dostane „nahoru“.

A jak se v tom všem tedy vyznat? Máme tolik partají, které to s námi myslí více než dobře, možná nejlépe. Stačí vlastně jenom jediné. Porovnat předvolební sliby s tím, zda jsou to hesla pro „ideální společnost“, nebo zda předvolební sliby neohrožují dvě základní věci, které dělají naší nedokonalou společnost alespoň trochu snesitelnou, tj. svobodu a demokracii. Pokud se budeme držet této strategie, nemůže skočit na lep nereálným slibům a nezvolíme si do čela státu ty, kteří by chtěli svobodě a demokracii zakroutit krkem.  Budeme mít to, co zvolíme!