Jeruzalém je hlavní město Izraele

OSN je organizací, v níž velmi často vítězí lež na pravdou. Stačí jen připomenout bezzubý postoj OSN k Severní Koreji. Hraje se tu „vysoká politika“ často na velmi mizerné úrovni. Hlavní města si však  určují stále státy samy.

Mezi nezcizitelná práva každého státu na Zemi patří volba svého hlavního města. Hlavní města nejsou ani trvalá v tom smyslu, že přežívají staletí. Připomeňme například hlavní město Brazílie, které vzniklo po II. světové válce. Před tím bylo hlavním městem Brazílie Rio de Janeiro. Hlavní města vznikají i jako důsledek dělení států (například rozdělení Pákistánu na západní část (Pákistán) a východní část (Bangladéš).  Pokud se stát nachází v hluboké krizi, jako například Libye, může se ovládnutí hlavního města stát důležitým bodem, který určí politický vývoj v dané zemi.  Volba hlavního města je tak nejen záležitostí rozumu, ale i citu.

Politika světových mocností po II. světové válce se vydala směrem vytvoření samostatného židovského státu. Stalo se to po naprosto brutálním pokusu německých nacistů vyhladit evropské Židy. Mělo to být i jakousi kompenzací za utrpení Židů během války. Vznik moderního státu Izrael je velmi podrobně popsán zde. Britský mandát Palestina měl být rozdělen podle OSN na dvě části, židovskou a arabskou. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly s odůvodněním, že porušuje „ustanovení Charty OSN, které dává národu právo na určení svého vlastního osudu“.

14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. V době vzniku Izraele žilo na území někdejšího britského mandátu 1,2 miliónu Arabů a 650 tisíc Židů.Druhý den po vyhlášení nezávislosti armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN.

Podle rozhodnutí OSN měl po rozdělení Britského mandátu na arabskou a židovskou část mít Jeruzalém status odděleného území pod správou OSN. Po neúspěšném pokusu arabských států zlikvidovat nově vznikající stát Izrael vojensky, bylo území plánované pro samostatný arabský stát vojensky obsazeno Jordánskem (Západní břeh) a Egyptem (pásmo Gaza). Vznik samostatného arabského státu na území Britského mandátu tak sabotovaly především arabské státy. Po válce mezi Izraelem a okolními arabskými státy v roce 1967 Izrael dobyl Sinaj a celý Západní břeh. Sinaj byl vrácen Egyptu po uzavření mírové smlouvy mezi ním a Izraelem v roce 1978 v době vlády Jimmiho Cartera.

První premiér Izraele David Ben Gurion vyhlásil Jeruzalém hlavním městem Izraele již 7. listopadu roku 1949, tj. po skončení první arabsko-izraelské války v letech 1948/49. Americký kongres uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele v roce 1995 (prezident Bill Clinton) s cílem přesunout zastupitelský úřad USA z Tel Avivu do Jeruzaléma. Kongres USA schválil přesun ambasády v Izraeli do hlavního města Jeruzaléma již v říjnu 1995. Zastupitelský úřad se měl přestěhovat do 31. května 1999. K tomu však nikdy nedošlo a američtí prezidenti od roku 1995 každých půl roku posouvali účinnost tohoto zákona. Trump svým prohlášením 6. 12. 2017 nijak nezměnil americkou pozici, ačkoliv se to tak všichni politici západní Evropy snaží vykreslovat.

Problém je vlastně stále jenom jeden. Arabský svět až na Egypt odmítá stále akceptovat existenci Izraele, některé další země jako Írán dokonce vyhrožují úplnou likvidací tohoto státu. Nejde tudíž o to, že i Palestinci považují Jeruzalém za své hlavní město, ale o to, zda vůbec budou ochotni někdy v budoucnosti akceptovat Izrael jako stát s právem na existenci. Zatím se radikální teroristická organizace Hamás vyjadřuje tak, že jednání o uznání Izraele nepřicházejí do úvahy.

Na rozdíl od svých předchůdců Baracka Obamy i George Bushe, kteří jen za nezájmu okolí podepisovali co půl roku odklad účinnosti zákona o uznání Jeruzaléma za hlavní město, Donald Trump vyjádřil veřejně a nahlas svou podporu tomuto zákonu. Nejde zdaleka jen o to, že to slíbil v kampani. Jde o celkovou změnu stylu americké zahraniční politiky, která se zejména v éře Obamy zaměřila na usmiřování s komunistickými režimy (Kuba, Vietnam) a Izrael odsunula na vedlejší kolej. Jde o jasný návrat americké podpory státu Izrael, který hraje nesmírně důležitou roli v celém blízkovýchodním regionu zmítanému konflikty v Sýrii , Iráku a Jemenu.