Jenom sdílená zkušenost odradí další cestovatele do Evropy

Neutěšené podmínky, v nichž žijí uprchlíci v Řecku a Srbsku, zvláště teď, když udeřila krutá zima, jsou pro nás téměř nelidské.  Je to druhá tvář Evropy po „vítání“ z léta 2015.

Pavel Holub napsal zajímavý článek o tom, že nám Strach ze ztráty blahobytu a konzumu zatemňuje mysl i svědomí. V článku jsou fotografie z uprchlických táborů v Řecku a Srbsku. Nyní v zimním období jsou tamní podmínky doslova kruté. Nicméně, nedomnívám se, že hlavním problémem neochoty pomáhat lidem v nouzi či kritizovat „ziskové neziskovky“ je právě strach ze ztráty blahobytu a konzumu.

V roce 2015, když naplno propukla migrační krize a přes Balkán procházelo až 15000  migrantů do Německa za den, se z otázky pomoci lidem v nouzi stala přes noc otázka ryze politická, protože náklady na migranty nakonec někdo přeci jenom musí zaplatit. Tak vznikl v hlavách politiků západní Evropy plán na „přerozdělování migrantů“ pomocí kvót a i Česko „vyfasovalo“ svůj podíl několika tisíc běženců.  Nefunkčnost tohoto plánu je dnes jasná i malému dítěti. Jak donutit tisíce migrantů, kteří touží pobývat v zemi zaslíbené, tj. Německu, aby bydleli v o dost chudším Česku, když do Německa je to jenom kousek. Měli jsme tu i irácké křesťany, kteří při první příležitosti doslova „zdrhli“ do Německa a do Česka se nechtějí vrátit ani za nic.

Osobně jsem byl zastáncem pomoci lidem z válkou postižených oblastí s tím, že jim Evropa poskytne azyl a po ukončení války v Sýrii se tito lidé vrátí do své vlasti. Úmysl pomoci právě Syřanům si dala jako svou politickou vizitku německá kancléřka Angela Merkelová. Těžko pak ale mohla prosadit v celé EU plán na „rozdělení migrantů“ pomocí kvót. A tento záměr zcela zkrachoval. Navíc, když se díky této politice začala tenčit podpora politice CDU/CSU, Merkelová otočila o 180 stupňů a prohlásila, že se situace roku 2015 již nesmí opakovat a že nyní nastává čas  neúspěšné žadatele o azyl vyhošťovat. Naráží to ale na spoustu problémů a zatím se daří vracet ty, co se vrátit sami chtějí.  Ten kdo nechce, má celou škálu možností jak se „vypařit“ úřadům z dohledu. To byl i případ neúspěšného žadatele o azyl, který vraždil v Berlíně a byl náhodně zastřelen při pokusu dostat se do Itálie.

Kdyby to tedy bylo tak, že tu jde pouze a jenom o strach ze ztráty blahobytu a konzumu, který nám velí nepomáhat migrantům z Blízkého a Středního východu, bylo by to na pováženou. Protože však má migrace i náboj bezpečnostního rizika, a to od prvopočátku, nejde zdaleka jenom o blahobyt a konzum. V podání tak zvaného Islámského státu jde o životy. To už ale zdaleka není „jenom“ o blahobytu. Připomeňme si, že v Berlíně zahynula rukou islamisty i jedna česká občanka žijící dlouhodobě na území Německa. Nakonec i Austrálie, která se stala cílem migrace zejména z jihovýchodní Asie, zavedla tak přísný režim, že každý imigrant, který do Austrálie přijede ilegálně a je v Austrálii zatčen, musí počítat s doživotním zákazem vstupu a deportací.

Mobilní spojení, kterým se migranti po celou dobu nikým a ničím nekontrolované migrace z léta 2015 dorozumívali, jim pomáhalo obejít kontrolní body a snadněji proniknout do Německa. Dnes, o rok a půl později, si tak migranti mohou telefonovat o tom, že je cesta zavřená a že je lepší zůstat v Turecku nebo Jordánsku. Každý, kdo se za takových podmínek vydá na cestu, riskuje dobrovolně nejen ztrátu financí ale i ztrátu života. Vlády evropských států už pod domácím tlakem (budou volby!) začínají přemýšlet stejně jako Australané. Hovoří se o tom, že žadatelé o azyl v Evropě budou podávat své žádosti z míst, kde pobývají. To už se hodně podobá australskému systému, který navíc umožňuje přistižené ilegální migranty vracet na místa, s nimiž má australská vláda dohodu. O podmínkách v tamních táborech si také není radno dělat zvláštní iluze.

Závěr - Evropa není v současnosti připravená přijmout takové zákony, které by plně umožnily aplikovat „australský model“ imigrace. Není v zájmu Evropy připravovat zájemcům o imigraci ubytování v pětihvězdičkových hotelích. Jenom takový imigrační systém, který oddělí oprávněné žadatele o azyl od lidí, kteří touží jenom si „polepšit“, má šanci.  V současnosti je to jenom o přijetí realistických imigračních zákonů. Ty stávající jsou naprosto nefunkční a zneužitelné. A navíc, velké a nejbohatší evropské státy si nemohou představovat, že migraci „vyřeší“ tím, že do méně atraktivních evropských lokalit pošlou až polovinu migrantů na základě kvót. To byl pokus , který zahájil proces rozvolňování EU, přesně pravý opak toho, co bylo kvótami zamýšleno.