Jeden národ?

Rusové a Ukrajinci jsou podle Vladimira Putina „jeden národ“.  Opakují se tak dějiny „československého národa“, německého národa či srbochorvatského národa?

Vladimir Putin jde vytrvale za svým cílem, a to ovládnutím celé Ukrajiny. Jeho prohlášení o tom, že považuje Rusy a Ukrajince za jeden národ jen dokládá hloubku ruského přístupu k otázce Ukrajiny. Podaří se mu to však pouze a jenom vojensky, tj. silou. Na Ukrajině však tato politika ještě více rozdmýchá národnostní vášně a žádnou trvalou stabilitu nepřinese.

Naše vlastní tj. československé zkušenosti, jsou příkladem toho, jak politika národnostní „glajchšaltace“ nikam trvale nevede.  I náš „tatíček“ Masaryk prosazoval ideu československého národa a již tehdy se setkal s odporem západních politiků, kteří o tomto „národě“ měli velké pochybnosti.  Samozřejmě, v Masarykově politice to byl současně i postoj, který mu měl obhájit vznik Československa jako státu s jedinou převažující národností. Musel totiž čelit kritice, že místo mnohonárodnostního Rakouska-Uherska vytváří další mnohonárodnostní stát s potenciálem nestability. Československo tak dostalo do vínku pouze 20 let a pod náporem Hitlerovského Německa se zhroutilo.

Ideu československého národa po 2.světové válce oprášili komunisté a zejména v éře Antonína Novotného dostávali Slováci přes ústa. Rok 1968 byl totiž vyprovokován slovenskou nespokojeností se státním uspořádáním a „pražské jaro“ bylo spíše nechtěným důsledkem zrovnoprávnění českého a slovenského národa. Po roce 1989 se Slováci chopili příležitosti a z federace odešli.

Podobně dopadla i Jugoslávie, v níž se srbsko-chorvatský spor po rozpadu komunistického bloku přeměnil v krutou válku, která se dodnes řeší u evropských soudů.

Ruská snaha o rusifikaci území dnešní Ukrajiny je dlouholetá. Započala již v carském systému, pokračovala i v sovětské éře. Stalinova politika boje proti kulakům (těch bylo nejvíce právě na území úrodné Ukrajiny) vedla k hladomorům a smrti několika milionů lidí. Velký podíl tak zvaných Rusů na Ukrajině tak plyne právě z úspěšné rusifikace ukrajinského obyvatelstva než masivním stěhováním etnických Rusů na Ukrajinu. Tlak rusifikace však znamená i protitlak ukrajinského nacionalismu. Po útoku Hitlera na SSSR se ukrajinský odpor vůči SSSR projevil vyhlášením samostatnosti Ukrajiny. Hitler však Ukrajinu jako samostatný stát nechtěl a začal toto území terorizovat. Počáteční vítání Němců jako osvoboditelů od Stalina se vytratilo a partyzánská válka Němce vyčerpávala a přispěla k jejich porážce na východní frontě.

Po rozpadu SSSR se na Ukrajině jakoby nic nedělo, první revolta z počátku nového tisíciletí sice vynesla do popředí nové síly „oranžové revoluce“. Ekonomika Ukrajiny však stále pokulhávala a k moci se volbami dostali opět lidé prosazující úzkou vazbu na Rusko. Nedávnou historii druhého Majdanu máme ještě v živé paměti. Rusko-ukrajinský konflikt je nyní ve fázi „zamrzlé války“ a je zřejmě jen otázkou času, než se opět rozhoří plnou silou. Pro rychlou a úspěšnou agresi proti Ukrajině by však Rusko muselo použít zcela jinou taktiku, a to masivního útoku ruské pravidelné armády. Každý měsíc, který dostane Ukrajina navíc, se totiž zlepšují její obranné možnosti a postup Ruska na západ pomocí „hybridní války s dovolenkáři“ bude stále pomalejší a s většími ztrátami. Ruská propaganda včetně prezidenta Putina však nespí. Stále se snaží vyvolat dojem, že „jeden národ patří do jednoho státu“. Jak moc úspěšná tato strategie bude, se dozvíme již během tohoto roku.