Francie s Německem uzavírá další dohodu, s Itálií se hádá

Poté, co se objevily zprávy o tom, že se Německo a Francie dohodly na nové smlouvě o spolupráci, se objevila i jiná zpráva. Francie si předvolala italského velvyslance, aby vysvětlil nedávnou kritiku Francie.

Podle zpráv deníku Echo 24 se má 22. ledna podepsat nová smlouva o spolupráci mezi Francií a Německem. Cílem má být i podpora Francie Německu co by dalšího stálého člena Rady bezpečnosti. Podle Pirátů bude nová německo-francouzská smlouva vzorem toho, kam že se ubírá nová Evropa a kdo se nezapojí, bude se jen dívat. Uvidíme.

V tom samém čase však probíhá i poměrně velká rozmíška mezi Francií a Itálií. Tématem je opět migrace. Italský ministerský předseda Luigi Di Maio  si totiž docela nevybíravě „rýpnul“ do Francie. Prohlásil, že „Francie pokračuje ve své někdejší koloniální politice v Africe, což „ožebračuje“ Afričany a žene je k evropským břehům“. Francouzský ministr zahraničí pak vyzval italského velvyslance, aby mu názory italského premiéra „vysvětlil“. Italský premiér pak tvrdil, že jeho názory nevyžadují diplomatickou reakci a opět prohlásil, že „je pravdou, že akce Francie v Africe přispívají k tomu, že se migranti vydávají z Afriky na nebezpečnou cestu“.

Diplomatické zdroje z Francie pak potvrdily, že byl italský velvyslanec ve Francii dotázán, aby vysvětlil „nepřátelské a nepodložené výroky“. Ty podle francouzského názoru narušují francouzsko- italské partnerství a evropskou společnost.  Je navíc známo, že italská vláda sympatizuje s aktivitou tak zvaných „žlutých vest“, které odmítají politiku francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Francouzská i italská vláda se pak přou zejména kvůli migraci.

Obě tyto zprávy velmi plasticky dokumentují současný stav politiky EU. Zatímco se na nás každý den valí vlna „hororových informací“ z Velké Británie a strašákem má být tak zvaný „neřízený Brexit“, je jedním z cílů této informační „bouře“ upozadit to, že celá EU má jeden obrovský problém. Ačkoliv britská politika by neměla nikoho nechat na pochybách, že Británie z EU odejít chce a odejde, přesto stále slýcháme něco o „nedozírných následcích Brexitu bez dohody“ a že se „vážně uvažuje“ o posunutí termínu odchodu dokonce až na období po volbách do Evropského parlamentu. To samo je již zcela mimo realitu. Byl by to totiž jistý druh plebiscitu, který by vládě Theresy Mayové přidal další balvan do cesty a tomu se proto musí Mayová stůj co stůj vyhnout. Spekulovat o tom, že se volby do Evropského parlamentu budou konat i ve Velké Británii, na to už musí mít člověk velkou fantazii.

Osobně považuji za „tvrdou realitu“ nejen samotný fakt, že Británie z EU odejde. V důsledku toho se totiž i dále vyhrotily i politické spory uvnitř EU mezi „progresivními silami“ socialistických a křesťansko-demokratických stran a tak zvanými „krajně pravicovými a nacionalistickými“ stranami, které se dostaly k moci po migrační vlně z léta 2015.  Váha konzervativního proudu v evropské politice se evidentně snížila a odchodem Británie se ještě více oslabí.

Apely k jednotě v EU tak vyznívají naprázdno. Musím tentokrát zcela jednoznačně souhlasit s názorem Václava Bělohradského na způsob, kterým EU „vyprovází“ Británii. V pořadu OVM 13. 1. 2019 kritizoval to, jak EU tlačí Británii k velkým ústupkům i proto, aby se Brexit nestal precedentem pro další státy. Ve výsledku to však ničemu nepomůže a jen spory uvnitř EU prohloubí. Poslední dva roky navíc ukázaly i vážné problémy v NATO v otázce plnění závazku výdajů na obranu ve výši 2% HDP, na které jasně a bez okolků ukázal americký prezident Donald Trump.  Francouzský prezident i německá kancléřka v reakci na to opět zdůrazňovali nutnost vzniku „evropské armády“. A jsme zpátky na počátku. Nová smlouva mezi Německem a Francií může akcentovat i podporu myšlence „evropské armády“. Realita je však zřejmě taková, že si Francie i Německo mohou kousnout do většího sousta, které bude opět nad jejich síly.