Někdy mám dojem napříč politikou, že si všichni myslí- Stát jsme my všichni kluci a holky co spolu mluvíme... Potíž je v tom, že je to naopak... Jsme to všichni, "i když spolu zrovna nemluvíme.."

Mocipáni začínají zjišťovat, že na komunismu bylo mnoho dobrého. Akorát takové řeči jsou tabu a patří dezolátům. Zatímco dezolátům se stýská po levných a kvalitních potravinách a bezpečí, vládě se stýská po diktátu jednoho názoru a možnosti omezit svobody.

Třeba namátkou koncentrační tábory a politické vraždy.

Foltýn neměl nikdy dostat žádnou funkci ve státních službách, státní správě, či armádě. Nejpřiléhavější přezdívka pro jeho projev je ........ zupák !

Foltýn neměl nikdy dostat žádnou funkci ve státních službách, protože je moc inteligentní osobou a to se u nás nenosí. Takový Babiš jo to je něco jiného

Ne, všichni si v této souvislosti nevzpomeneme, na Ludvíka XlV, neboť zatím u nás nikdo nedrží moc ve svých rukou způsobem, jakým ji držel on či jiní monarchové v té době.

A protože naši občané ve volbách rozhodují, komu moc na čas svěří, věta, že stát jsme my všichni má svoji logiku.

Ovšemže řadový občan není nadán stejnou mocí jako ti, komu jí svěřil. Toho si je jistě každý volič dobře vědom. To ale není rozumný důvod k tvrzení, že předmětná věta je lživá.

Pokud má někdo potřebu ji hodnotit tak přísně, pak kdo je tedy ten stát? Všichni státní zaměstnanci? Nebo jen zákonodárci? Soudci?

Domnívám se tedy, že předmětná věta je pravdě blíže, než je věta hodnotící ji jako lež.

Dovolím si polemizovat, protože právě rozdíl mezi ideálem a praxí je tu klíčový.

Ano, z ústavního hlediska jsme jako občané „zdrojem moci“, ale to automaticky neznamená, že jsme zároveň státem jako takovým – tedy strukturou, která vykonává veřejnou moc. Mezi těmito pojmy je zásadní rozdíl.

Ve chvíli, kdy občan odvolí, jeho možnost přímého ovlivnění výkonu moci končí – a exekutiva má po celé funkční období velmi široké pravomoci s minimální zpětnou vazbou. Většina mechanismů kontroly je formálních a zprostředkovaných. Občan nemůže v průběhu mandátu politické kroky reálně korigovat, a pokud se vláda drží ústavních mezí (což jsou často široce vykládané mantinely), nemá povinnost naslouchat ani většinovému nesouhlasu.

Za těchto okolností pak výrok „stát jsme my všichni“ působí spíše jako rétorický trik než přesný popis reality. Může být legitimní jako metafora či politické heslo – ale ne jako věcný výrok o rozložení moci.

A právě proto je kritika takového tvrzení na místě. V právní realitě je stát institucionalizovaná mocenská struktura – reprezentovaná zákonodárci, výkonnou mocí, justicí, státní správou a složkami vynucování práva. Občané jsou sice její předpoklad a legitimizační základ, ale nikoli přímými nositeli moci po celé volební období.

Pokud tento rozdíl rozmazáváme, riskujeme posvátnění moci, která se pak může chovat, jako by automaticky jednala „jménem lidu“ – a tím si uzurpuje právo být neomylná.

Úřad „strategické komunikace“ mají vlády v EU a mají je zejména i firmy, protože je to velmi důležitý úřad pro ně,

Tak někam ty své trafikanty strkat musej, to je jasné