Evropa neuteče současnosti útěkem do budoucnosti

Angela Merkelová obhájila již počtvrté křeslo německé kancléřky. Nehlasovali pro ní ale všichni koaliční poslanci a SPD se dušovala, že její zákonodárci pro Merkelovou hlasovali všichni.

Výsledek volby německé kancléřky nebyl překvapením. Pokud něco překvapením bylo pak skutečnost, že získala méně hlasů, než bylo při hlasování přítomno koaličních poslanců za CDU/CSU/SPD. Zástupci frakce SPD se přitom dušovali, že za SPD hlasovali všichni pro Merkelovou. Buďto nemluví pravdu nebo ano a pak pro Merkelovou nehlasovali někteří zákonodárci CDU/CSU. Zejména resistenci poslanců CSU bych se vůbec nedivil.

Volba byla tajná a poslanec s českými kořeny za AfD zveřejnil na svém profilu fotografii hlasovacího lístku, na němž ukázal, že hlasoval proti a dostal za to pořádkovou pokutu 1000 EUR. Tajná volba je tajná volba. V této souvislosti je pikantní snad jen to, když při diskusi k volbě někteří poslanci aktivně vyzývali pro nebo proti a dokonce říkali, jak budou hlasovat a těch se pořádková pokuta 1000 EUR netýkala. Jakoby se počítalo s tím, že se něco říká na plénu a jinak se hlasuje za plentou?

Kancléřka Merkelová na svou první zahraniční cestu vyrazí do Francie. Ráda by s Francií po měsících vnitropolitických jednání dohodla, o čem bude politika tandemu Francie-Německo jednak na bázi eurozóny a jednak v celé EU. Většina komentářů věří tomu, že Německo s Francií připraví nové návrhy na prohloubení integrace eurozóny, tak celé EU. Merkelová dává jasně najevo, že po odchodu Velké Británie z EU je Německo připraveno zvýšit svůj příspěvek do unijní kasy, požaduje za to ale loajalitu zejména při řešení problému migrace. Právě zvýšení příspěvku členských zemí po odchodu Británie do společné pokladny EU připouští i česká vláda. Ta sice vzdoruje společné migrační politice EU všemi možnými prostředky, nicméně i Andrej Babiš už zřejmě moc nevěří tomu, že vymění solidaritu fyzickou za solidaritu finanční. Schůzka parlamentních stran k zahraniční politice sice vyzněla jako „idyla napříč politickým spektrem“, fakticky však ničemu významně nepomohla. Za povšimnutí je snad jen postoj Jiřího Zimoly, který by si dovedl představit celostátní referendum o setrvání v EU. Jan Hamáček to však označil za „soukromý názor“, který neodpovídá politice ČSSD. Takto ale voliče odpadlé od ČSSD a volící SPD sotva přesvědčí k návratu.

Za zásadní problém proto považuji ne zcela racionální snahu Německa a ještě zřejmě mnohem větší ochotu Francie posílit integraci v rámci eurozóny i EU. Přitom střední Evropa se stále razantněji odpoutává od politiky reprezentované Německem a Francií. Bylo velmi poučné poslouchat někdejší slovenskou herečku a později političku Magdu Vašáryovou na ČT24, jak o stranách slovenské opozice, která vytlouká politický kapitál na dvojnásobné vraždě novináře a jeho snoubenky, hovořila jako o stranách s jasným protievropským postojem. To se jinak český posluchač ze zpráv ze Slovenska nedozví. Zatím i u nás převažuje na veřejnoprávní televizi politika čím hůře pro Fica tím lépe pro Slovensko. Vašáryová však otevřeně sdělila to, že dnešní slovenská opozice by pro Slovensko žádné terno ve vládě nebyla. Maďarský nacionalismus byl ostatně další zprávou v Událostech, když v předvolebním Maďarsku uspořádal Viktor Orbán spektakulární divadlo s průvodem oslavujícím maďarský odpor v bývalém Rakousku, který vyvrcholil pozdějším rakousko-uherským „vyrovnáním“.

Nešťastná politika Německa v čase migrační krize z roku 2015 tak nese své „ovoce“. V Německu se množí konflikty mezi imigranty a rodilými Němci ve frontách na potraviny s prošlou lhůtou zdarma a integrace imigrantů je přesně to, co se nedaří. Nedaří se ani repatriovat ty imigranty, kteří nezískali právo na azyl. Itálie hlasovala právě o problému neřízené imigrace a vyhrála tam protiimigrační seskupení, která mají sice podobný postoj k migraci, ale úplně jiné recepty na řešení problémů italské ekonomiky. Obecně celoevropským problémem jsou ztráty sociálně demokratických stran Evropy. V řadě států Evropy klesla voličská podpora těmto stranám dramaticky a velmi podobně jako u nás. Ukazuje se, že voliči sociální demokracie dezertovali k protimigračním stranám, které jsou označovány za „populistické“ či „xenofobní“ - viz naše SPD.

Je zcela iluzorní očekávat, že by další a další posilování integrace a „solidarity“ mohlo tuto situaci vyřešit. Čím rychleji se bude snažit Francie s Německem postupovat, tím rychleji přivodí další a další konflikty se státy střední a jihovýchodní Evropy. Tlak na „solidaritu“ prostřednictvím blokování dotací neposlušným státům nemá šanci na úspěch a skončí tak, že samy postižené státy dotace prostě odmítnou a ještě zvýší svou nacionalistickou politiku a rétoriku. K budoucnosti se prostě nelze dobrat útěkem k dalšímu a dalšímu prohlubování integrace. To je v zásadě sebevražedná politika, která jen dále otřese důvěrou mezi státy EU.