Evropa k Uralu? Děkuji, ne!

Jiří Vyvadil pustil svou fantazii na špacír a předvídá „začátek pádu“ EU volbami v Řecku. Vznikne tak možnost „sjednotit Evropu od Atlantiku až po Ural“.

Evropská unie je sdružením evropských států v nebývale velkém rozsahu. O sjednocené Evropě se uvažovalo od pradávna a i český král Jiří z Poděbrad má na tom kousek zásluhy.  V Evropě přitom existovaly "nadnárodní útvary" i v minulosti. Vzpomeňme jen na Svatou říší římskou národa německého, která měla své císaře a mezi nimi z našeho pohledu vyniká Karel IV. I Habsburská monarchie vzniklá na půdorysu rakouského, českého a maďarského království byla společnou vlastí mnoha národů a národností. Evropa zažila i pokusy o měnovou unii. Nicméně, teprve projekt Evropského společenství uhlí a železa, který přerostl v Evropské hospodářské společenství a nynější Evropskou unii, dal společné Evropě velkou šanci.

Rozšíření EU do středovýchodní Evropy umožněné rozpadem bolševického bloku Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) je dnes trnem v oku ruských zájmů. Rusko rozpad SSSR a ztrátu svých východoevropských satelitů hodnotí jako historickou chybu a současná ruská „reconquista“, tj. snaha ovládnout co nejvíce z prostoru bývalého SSSR, je toho hmatatelným důkazem.

Evropské problémy dané soužitím desítek národů a národností na poměrně malém prostoru jsou známé. Světová krize některé slabší evropské ekonomiky výrazně poznamenala. Řecko navíc prokazatelně při vstupu do zóny společné měny falšovalo své hospodářské ukazatele dokonce ještě v dobách relativní prosperity.  Záchrana Řecka stála již stovky miliard EUR a stále není jisté, že Řecko v eurozóně zůstane. Německo již naznačuje, že by mu případný odchod Řecka z eurozóny v současné době již nevadil.

Ekonomická stránka EU je však jen jedním aspektem evropské integrace. Zejména státy bývalé východní Evropy, Pobaltí zvláště, chápou EU a NATO jako ochranný deštník proti politice Ruska.  Kromě odstředivých politických tendencí v západní části kontinentu (Velká Británie, Francie)tak existuje jasná politická podpora evropské integraci směrem na východ. Platí, že čím blíže se země geograficky nalézá k Rusku, tím více je ochotná do evropské integrace investovat.

Ukrajina je současným bojištěm mezi ruskou a evropskou politikou. Ztrátu Ukrajiny nedokáže zatím Rusko „strávit“ a důsledkem toho je ruská  přímá vojenská angažovanost na východě Ukrajiny. Ukrajinská snaha přimknout se více k Západu je očividná. Do plného členství Ukrajiny v EU však této zemi schází mnoho předpokladů a ani šest let, o kterém mluví ukrajinští představitelé, nebude stačit. Česko vstoupilo do EU před deseti lety po patnácti letech od pádu bolševismu. Ukrajina je navíc z pohledu HDP mnohem zaostalejší. Máme navíc svou zkušenost se sjednocením Německa, kdy na revitalizaci někdejší NDR bylo k dispozici obrovské množství finančních prostředků ze SRN a dodnes jsou patrné ekonomické rozdíly mezi východem a západem Německa. Revitalizace Ukrajiny podle evropských měřítek by stála řádově více a stála by EU prostředky, na které prostě nemá.

Sjednocení Evropy podle představ Vyvadila „od Uralu až po Atlantik“ je vize ruského imperialismu. Představa, že by celá Evropa byla ve sféře vlivu Ruska včetně bezpečnostní politiky, tj. NATO v současné podobě by bylo likvidováno, je ruskou imperiální ambicí. Taková Evropa by ale nebyla o nic lepší než někdejší RVHP. Navíc, ani největší kritici EU z řad britských či francouzských nacionalistů si další osud Evropy pod diktátem Moskvy nepředstavují. Spíše usilují o „rozvolnění“ EU než o její úplnou likvidaci. Navíc, NATO, jako bezpečnostní záruka euroamerické spolupráce, existuje a jeho význam roste právě s rostoucí agresivitou Ruska.

EU není jen projektem ekonomickým, ale i významným geopolitickým prvkem evropského status quo.  Evropa po Ural je stále jen zeměpisnou záležitostí. Bude tomu tak do té doby, pokud Rusko bude usilovat o „návrat do Evropy“ strašením vojenskou silou.