EU: Neřízený i neřiditelný balvan

 Před největším rozšířením EU v poválečných dějinách v roce 2004/5 řada analytiků upozorňovala na to, že vznikne obtížně řiditelný kolos. Události za posledních více než deset let to potvrdily.

Miloš Zeman si před návštěvou Ruska postěžoval na to, že EU chybí silný vůdce. Poukázal na USA, Rusko a Čínu, které naopak silné vůdce mají. Ze Zemanových slov se však vytratilo, že EU a silný vůdce nejde dohromady.

Spojené státy, Rusko i Čína jsou klasické národní státy s jasně definovanou většinou Američanů, Rusů a Číňanů, kteří tvoří základ národních států. EU je naproti tomu mnohonárodní společenství, které je nějak upraveno a funguje podle modelu, který byl schválen v Lisabonu – proto Lisabonská smlouva. Tento model sice zachovává národní státy jako základ EU, umožnuje však v případech, kdy se to „hodí“, řešit otázky na schůzkách ministrů členských států EU formou hlasování prostřednictvím předem definované většiny. Na tomto principu byly například schváleny jednorázové kvóty na přijímání uprchlíků z Řecka a Itálie. Česko společně se Slovenskem a Maďarskem se sice postavily „odvážně“ proti, byly ale přehlasovány. Slovensko si na rozhodnutí a jednorázových kvótách stěžovalo u evropských soudů, ale neuspělo. Dnes se sice tvrdí, že kvóty, které napáchaly velké škody mezi vztahy států EU, již nepřicházejí v úvahu, nicméně pokud platí Lisabonská smlouva, může být většinové hlasování uplatněno i v jiných oblastech.

Až do nedávna se jako motor EU označovalo Německo. Jeho ekonomická síla společně s Francií dokázala působit na zejména tradiční západní část EU pod německo-francouzským vlivem. V současném období odchodu Velké Británie se zdálo, že vliv německo-francouzského bloku se po odchodu Británie ještě zvýší. Nicméně, nic takového se neděje. Německo po nedávných volbách přešlapuje na místě a dosud vládnoucí strany CDU/CSU zatím nedokázaly vytvořit většinovou vládu s dalšími stranami. Podobně jako v Česku jsou ve Spolkovém sněmu dvě strany, Levice a Alternativa pro Německo, se kterými se vůbec nejedná, a německá sociální demokracie vstup do vlády rovněž odmítá. Naopak si přeje předčasné volby v naději, že se zlepší její výsledek.

Permanentní strašák voleb, který obchází EU, vlastně vylučuje, aby se vůbec vytvořily podmínky pro „silné vedení“ EU. Místo toho je na evropské úrovni vytvořen jakýsi quasi-parlament, formálně kontrolující tak zvanou Evropskou komisi, kde se však nepromítají okamžité změny volebních výsledků v jednotlivých státech EU. Kromě toho se však dva největší bloky stran, a to sociálně demokratický a křesťanskodemokratický vždycky nějak dohodly bez ohledu na další menší bloky evropských stran. To, jak se v evropském parlamentu dbá na „rovnováhu“ pak ale ve skutečnosti vede právě k tomu, že tu není nikdo, kdo by mohl i jen zdánlivě sehrát roli vůdce EU. Předseda EK (dnes Jean Claude Juncker) či předseda Evropské rady (dnes Donald Tusk) jsou všechno jiné než vůdci. Navíc, Tusk utrpěl nepodporou ze své mateřské země a EU je ráda, že Polsko netrvá na jeho odvolání.

Z těchto důvodů se proto EU chová tak, jak se chová. Některé státy EU se v případě vnitřních problémů (viz zadlužené Řecko) stále spoléhají na pomoc z bohatého Německa. Jakmile by se měly postarat i o bezpečnost evropských hranic, reagují opožděně až v tom případě, kdy se situace na jejich územích stane neúnosnou. Pak to najednou jde a hranice začíná fungovat. Trvá to ale měsíce či roky a i to se promítá do společenské atmosféry v zemích EU.

EU proto z principu své podstaty nemůže a ani nebude mít silného vůdce a ambice vytvořit dokonce jakousi protiváhu USA ze strany evropské levice navíc ohrožují bezpečnost Západu, jehož obranou doktrínou je NATO. Evropská armáda je plánem, který může pouze oslabit NATO a jeho rozhodující roli při obraně západních demokracií.

Jedinou reálnou šancí pro obnovení důvěry mezi státy EU je radikálně omezit ambice některých představitelů EU o vytvoření „mocenského centra“ právě po vzoru USA, Ruska a Číny. Mnohonárodní EU takovou ambicí ani mít nemůže. Právě jasná podpora NATO je to, co Západ, nebo-li euroatlantická civilizace, od EU nejvíce potřebuje. Zkazky o „evropské armádě“ dělají z EU nikým neřízený balvan, který bezpečnost Západu naopak oslabuje.

Situace, kterou každodenně pozorujeme a snahy o „více Evropy“ jsou důvodem i pro oslabení role tak zvaných „proevropských stran“ v zemích EU. S tím se svezla i TOP 09, která tvrdošíjně současný systém EU obhajuje. Volbou „proevropského aktivisty“ Jiřího Pospíšila za svého předsedu to jen potvrdila.