Dvě války, dva přístupy?

Rusko napadlo Ukrajinu a je agresorem, Izrael napadl Írán a je to přiměřená obrana? I tato argumentace je přítomná v diskusích čtenářů pod články o válkách na Ukrajině a v Izraeli.

Pravidelně čtu komentáře čtenářů pod články, které mě zaujmou, ať už se týkají politiky domácí nebo situace ve světě. Nemohlo mi proto uniknout, že ne zanedbatelné množství čtenářů komentuje útok Izraele na Írán v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině. Jak to, že je ruský útok agresí a izraelský útok na Írán přiměřenou a pochopitelnou obranou?

Bylo by velmi snadné mávnout nad porovnáním těchto dvou válek současnosti rukou s tím, že Rusko je nepřítel a Izrael je významný spojenec USA na Blízkém východě. Ostatně, nová administrativa Donalda Trumpa zásadně změnila i komentáře k válce na Ukrajině a nyní odmítla podepsat dokument na jednání G7, který si bral opět na mušku Rusko a jeho válku proti Ukrajině. Nic není tak jednoduché, jak se na první pohled jeví.

Zůstaňme ještě chvilku v USA. Donald Trump napsal další komentář k situaci na Ukrajině s tím, že kdyby bylo Rusko ve skupině G8 (odkud bylo vyloučeno), k žádné válce na Ukrajině by nedošlo. Ani to zřejmě není zcela vysvětlující. Původně se tato skupina jmenovala G6 a zahrnovala Francii, Itálii, Japonsko, Německo, Spojené království a USA. Postupně se v roce 1976 přidala i Kanada (G7) a nakonec i Rusko (G8), které přistoupilo v roce 1997. V roce 2014 ale bylo jeho členství pozastaveno poté, co nelegálně anektovalo ukrajinský poloostrov Krym. K tomu lze dodat, že v letech 2017/21 byl Trump prezidentem a o návrat Ruska do skupiny G7 neusiloval.

Nicméně, základní problém ruské agrese proti Ukrajině, která touto agresí trpí už čtvrtým rokem, byla zcela chybná zahraniční politika bývalé administrativy Joea Bidena. Po krachu afghánské operace v létě 2021, kterou Bidenova administrativa „nedomyslela“ (sváděla to na rozhodnutí Trumpa ještě z roku 2020 o odchodu amerických jednotek z Afghánistánu), se s Ruskem jednalo tak „na oko“. USA se zcela podřídily tomu, že Rusko na Ukrajinu zaútočí a nijak se tomu nesnažily zabránit. Biden pak během zahájení ruské agrese jednoznačně vyloučil, že by byla armáda USA nasazena na Ukrajině a tvrdil, že by to byl počátek třetí světové války.

Stávající situace na ukrajinském bojišti je pro další osud Ukrajiny klíčová. Rusko požaduje kapitulaci a o žádném příměří nechce slyšet. Zvýšilo bombardování obytných čtvrtí Kyjeva s cílem dalšího zastrašení Ukrajiny s tím, že se ukrajinská opozice proti současnému vedení Ukrajiny dostane k moci a bude souhlasit se zastavením bojů výměnou za ztrátu východní, okupované části Ukrajiny a Krymu.

Válka na Blízkém východě je zdánlivě podobný případ boje Západu za demokratické hodnoty, je však zarámována do zcela jiné geopolitické situace. Izrael se od svého vzniku po II. světové válce potýká s uznáním své existence okolními arabskými zeměmi. V roce 1967 během tak zvané šestidenní války zlikvidoval armády Egypta, Jordánska a Sýrie, obsadil Sinajský poloostrov, území Jordánska (Západní břeh) a Sýrie (Golanské výšiny). Sinajský poloostrov pak vrátil Egyptu podepsáním mírové dohody, v níž Egypt uznal právo Izraele na existenci.

Ani po bezmála osmdesáti letech od vzniku státu Izrael však nemá Izrael podmínky k normálnímu životu a vztahu se svými sousedy. Přepadení Izraele z pásma Gazy a válka v Gaze, která trvá do současnosti, vystavují Izrael velkému tlaku mezinárodních institucí. Obyvatele Gazy trpí nedostatkem potravin a Izrael je obviňován z genocidy Palestinců. Na Netanjahua byl dokonce vydán zatykač. Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra obrany Joava Galanta, a to kvůli obvinění z válečných zločinů spáchaných v Pásmu Gazy. Soud o tomto očekávaném kroku dnes informoval v prohlášení, podle kterého zamítl námitky Izraele proti žádosti prokurátora o vydání zatykače. Netanjahuova kancelář zatykač označila za absurdní.

Války na Ukrajině i na Blízkém východě tak mají paradoxně nejvíce společného v tom, že jak na prezidenta Ruska, které zaútočilo na Ukrajinu, tak i na premiéra Izraele byly vydány zatykače ICC.

A obě války mají něco společného v tom, jak někteří západní politici situaci na bojištích popisují. Velká část politiků EU reprezentujících stávající systém hovoří o tom, že Ukrajina bojuje „za nás“. A podobně se vyjádřil i německý kancléř Fridrich Merz, a sice že Izrael za „nás“ dělá „špinavou práci“. Ve skutečnosti Ukrajina i Izrael bojují o svou holou existenci.

Pokud bychom porovnávali situaci Ruska a Izraele, tj. států, které na své nepřátele zaútočili, lze konstatovat, že zatímco Rusko jako jaderná velmoc rozhodně není v postavení státu jehož existence by byla mezinárodně zpochybňována, Izrael byl a je v situaci, kdy významné islamistické skupiny podporované právě Íránem, existenci Izraele odmítají uznat a usilují o zničení státu Izrael.

Závěr není bohužel příliš optimistický ani pro jeden z těchto velkých konfliktů současnosti.

1) Rusko sází na „únavu“ Západu a na Trumpa, který chce Rusko přetáhnout zpátky na stranu Západu. Osud Ukrajiny je v tomto pohledu nejistý v tom smyslu, jaká území v nějakém budoucím uspořádání vztahu Západu s Ruskem Ukrajině zůstanou. Rusko chce prosadit a zřejmě i prosadí neúčast Ukrajiny v NATO.

2) Izrael je sice v konfliktu s Íránem v postavení s absolutní převahou vzdušných sil a s výbornou protiraketovou ochranou, je však samozřejmě limitován počtem svých obyvatel. Pokud nedosáhne změny režimu v Íránu, což se nezdá v této chvíli reálné, zůstane stále v pozici ohrožení islamistickými skupinami na území, které dnes vojensky ovládá včetně pásma Gazy a Západního břehu. Protižidovský islamismus jako politický směr totiž vojensky porazit nejde. Noví fanatici vyrostou za pár roků znovu.

3) Západ, zejména státy EU, se v posledních desetiletích zcela oddal myšlence záchrany klimatu a ani válka na Ukrajině či konflikt Izraele s Íránem zatím nevedly k tomu, aby se svého projektu Green Deal vzdal. Ten je stále platný a způsobuje výrazný nárust nákladů na energie. Pokud se hovoří o zbrojení, náklady na zbrojení budou zvýšeny zřejmě až na 5 % HDP, zda to povede k „nastartování“ ekonomiky, jak tvrdí zastánci vysokých zbrojních nákladů, si nejsem jistý. Bude také záležet na tom, zda bude Rusko opět přijato na Západ, tj. zda se Trumpovi podaří jeho politika rozdělit Moskvu a Peking.

4) Žijeme v době, která se opět jeví jako přelomová a řada politických komentátorů přetřásá myšlenku nového dělení světa mezi velmocemi. Afrika je dnes závislá zejména na Číně a státy BRICS dnes tvoří nezanedbatelnou skupinu zemí ovlivňujících celosvětovou politiku. V této situaci je váha „velké sedmičky“ nejvyspělejších států světa G7 přeci jenom snížena a Trumpova politika se i na tomto částečně podepsala.