Dilema českých demokratů

Československá a potom i česká politika demokratických stran má za uplynulých 99 let hodně šrámů. Bylo v ní hodně zásadovosti i zbabělosti a hlavně slov. Co přinese po nedávných volbách - toť otázka.

Politici českých pravicových stran stojí opět jako již tolikrát v minulosti před kardinální otázkou. Jít do nové vlády za ne zcela optimálních podmínek nebo vládu přenechat vítěznému hnutí ANO s rizikem, že bude závislá na podpoře SPD a KSČM, která jistě nebude zadarmo. Zatím se jak ODS, tak i další středopravicové strany stavějí na zadní a nechtějí s vítězným hnutím ANO za žádnou cenu spolupracovat na vládní úrovni. ODS přišla s požadavkem na předsedu poslanecké sněmovny, což vypadá na první pohled zajímavě, ale je to spíše jen zbožné přání bez naděje na realizaci. Nevidím totiž vůbec žádnou reciprocitu ze strany ODS. Chtít předsedu sněmovny je možné, ale aniž by cokoli ODS nabídla vítězi voleb jako reciprocitu, je směšné.

Rád bych zde připomenul některé dávné zkušenosti s demokratickými politiky Československa. Prezident Edvard Beneš byl natolik zaskočen Mnichovskou dohodou z roku 1938, že se nezmohl na nic jiného než na kapitulaci. Začal vzhlížet k SSSR jako ke spáse a po vstupu SSSR do války uzavřel se Stalinem dohodu o spolupráci. Po osvobození ČSR v roce 1945 odmítl obnovit činnost „kolaborantských stran“, což se týkalo Agrární strany a byla povolena pouze činnost čtyř stran, lidovců, sociální demokracie, národních socialistů a komunistů. Hegemonem se po volbách 1946 stala KSČ a vývoj směřoval k sovětizaci ČSR. V době únorového puče v roce 1948 po odstoupení nekomunistických ministrů za stranu lidovou, národně socialistickou a demokratickou byl československý prezident Beneš opět pod tlakem, že bude čelit sovětské intervenci jednotkami, které tehdy okupovaly Rakousko. Je známo, že syn prvního československého prezidenta Jan Masaryk se k demisi nekomunistických ministrů nepřipojil. Tím mimo jiné poskytl Gottwaldovi argument, že demisi nepodala většina vlády.  Beneš podruhé v životě v prezidentské funkci kapituloval a souhlasil s demisí nekomunistických ministrů a s jejich výměnou za komunistům loajální členy vlády.

Zaslechl jsem, že někteří lidé jsou ze současného vývoje, tj. drtivé výhře ANO Andreje Babiše, těžce frustrováni a přirovnávají dnešní situaci k roku 1947, tj. rok před bolševickým únorovým převratem. Nahrává tomu i fakt, že česká pravice odmítá s Babišovým hnutím ANO vést dialog o vládě a vytváří tak podmínky k vytvoření koalice (otevřené či skryté) s SPD a KSČM. Pravice, zejména ODS a TOP 09, vede navíc řeči o ohrožení demokratického vývoje v Česku a jeho orientaci na Rusko. Přitom by stačilo, kdyby s hnutím ANO vyjednala takové podmínky jeho vlády, které by omezily vliv komunistů a SPD na exekutivu. Místo toho se však utápí v kritice „obviněného“ Babiše. Mimochodem, to je další příklad džina, který ČSSD pod vedením Milana Chovance jako ministra vnitra vypustila do mediálního prostoru. Přitom to byla právě tato strana spolu s KDU-ČSL, která netrvala na podmínce čistého lustračního osvědčení v případě Andreje Babiše a spojila se s ním do koaliční vlády. Tím Babiše nejen legitimizovala jako člena vlády, ale nakonec mu přenechala inciativu. Z vývoje voličských preferencí lze přitom jasně doložit, že k posunu ANO k hodnotám 30% a poklesu ČSSD k hodnotám 10% došlo v druhé polovině roku 2016 v době, kdy už docházelo k vážným sporům mezi ANO a ČSSD ve vládě.

Jestliže tedy mají pravicoví politici tolik obav z demokratického vývoje v našem státě a přesto se odmítají s jasným vítězem voleb bavit o vládě, přenechávají tím osud Česka vědomě a záměrně politikům, kteří nebudou mít zábrany s Andrejem Babišem o čemkoliv jednat a uzavřít s ním dohodu. Považuji osobně zejména moralizování o slušnosti v politice a přenechávání iniciativy plně na straně hnutí ANO a Babiše pro další vývoj za chybné. Pokud se za tímto postojem skrývá uvažování „necháme v tom Babiše vykoupat“, je to chybné dvojnásob. Predikce hospodářského vývoje Česka na roky 2018 a 2019 jsou kolem tříprocentního růstu HDP ročně.  Minimálně následující dva roky tak bude pokračovat slušná konjunktura, a pokud Babišova vláda dál stlačí schodek rozpočtu pod 50 miliard, bude pochválena nejen z Bruselu, ale zejména svými voliči. Na podzim 2018 budou další volby do třetiny senátu a hnutí ANO může dále posílit.

Pokud budou vládu v nějaké formě podporovat SPD a tolerovat komunisté, může na tom právě SPD také významně profitovat. Není proto realistické očekávat, že se vládě Babiše nebude dařit, alespoň v následujících dvou letech má docela nadějné vyhlídky.

Na závěr jsem si nechal případ Čapího hnízda a jeho další pokračování. V případě, že trestní stíhání bude zastaveno rozhodnutím dozorujícího státního zástupce, bude se opozice pokoušet Babiše obviňovat z ovlivňování justice. Postavením Babiše u jeho voličů to ale v žádném případě neotřese. Bude-li stíhání Babiše  pokračovat a policie opět požádá a Babišovo vydání, může se tentokrát ANO dohodnout s dalšími subjekty (SPD a KSČM) o nevydání. I to by samozřejmě vyvolalo kritiku opozice, pravděpodobně se stejně nulovými účinky na voliče hnutí ANO.

Když vidím výsledky stíhání Davida Ratha v případě, který byl podán policií a státními zástupci jako naprosto čítankový příběh politické korupce, může se případné další stíhání Andreje Babiše táhnout další roky. Je samozřejmě nejasné, do jaké míry budou pravicové strany ve sněmovně měnit na Babišovu kauzu názory. Pochybuji však, že by se v dosud navenek žulovém postoji k Babišovi neobjevily trhliny. Bude to záviset na vývoji podpory všech opozičních stran. Přinese-li nekompromisní postoj politické body, může vydržet dlouho, pokud by zájem voličů o takovou politiku ochabl, může se odpor k Babišovi drolit.

Pokud by měly pravicové a středopravicové strany opravdový zájem na tom, aby do exekutivy komunisté a SPD významně nezasahovaly, měly by co nejdříve projevit ochotu se alespoň na základních parametrech činnosti budoucí vlády, třeba i formálně bez nich, domluvit.  Pokud tak neučiní, může jim opět vláda proklouznout mezi prsty i za čtyři roky.