Destrukce rodiny pokračuje i bez Ústavního soudu

Paní Hana Lipovská napsala velmi zajímavou úvahu o tom, že probíhá destrukce rodiny vinou rozhodování Ústavního soudu. Obšírně komentuje adopci dětí česko-dánským párem gayů. K tomuto mám jen malou poznámku.

Článek Hany Lipovské „Destrukce rodiny Ústavním soudem pokračuje“ se věnuje nedávnému rozhodnutí ÚS ve věci sporu českého státu s párem gayů, z nichž jeden je Čech a druhý Dán. Tito pánové jsou podle kalifornského práva manželé a ÚS změnil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který v rodném listě jeho dcery umožnil zapsání Čecha jako otce, ale nechal prázdnou kolonku „matka“. ÚS rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil s tím, že dítě má právo mít i matku a do kolonky „matka“ tak přísluší jméno Dána. Lipovská dovozuje, že Dán nemůže být „matkou“ a na tomto příkladu rozhodnutí ÚS vykresluje černou budoucnost tradiční rodiny, kterou ÚS tímto verdiktem opět poškodil.

V této souvislosti však musím upozornit i na jakoby nevinou poznámku paní Lipovské, když v závěru článku píše:

Kritika homosexualismu proto není kritikou homosexuality a homosexuálů. Nikdo nezpochybňuje právo homosexuálů na důstojný život. Homosexuální agenda se však (spolu s agendou genderismu a feminismu) stala nástrojem rozbíjení rodiny. Nepřátelé rodiny se rodiny bojí. Tradiční hodnoty jim nahánějí strach. Homosexuálové se tak stali jen prostředkem demiurgů k uzurpování moci. Jsou obětí tichého převratu – a my s nimi.

Dovolil jsem si podtrhnout větu o tom, že nikdo „nezpochybňuje právo homosexuálů na důstojný život“.  A právě v této větičce je ukryt celý obrovský problém homosexuální komunity. Uplynulo jen pár desetiletí od doby, kdy byla homosexualita považována za nemoc, a homosexuální styky byly trestány. Jakmile bylo lékařskou vědou uznáno, že homosexualita není nemoc a takováto sexuální orientace přestala být ostrakizována, zákonů upravujících postavení gayů a leseb ve společnosti přibylo jako „hub po dešti“. Ještě nedávno se tato menšina dušovala, že chce jenom registrovaná partnerství, nyní se spolu žení a vdávají a požadují, aby mohli adoptovat děti svých partnerů. Gayové, kteří to s rozením dětí mají přeci jenom trochu obtížnější, tak hledají „náhradní matku“, která by jejich dítě odnosila. Samotný princip toho, že se náhradní matka oplodní směsí spermií obou partnerů v homosexuálním páru, je znakem nejen rozvolnění vztahů, co se chápání rodiny týče, ale i pokroku lékařské vědy. Přitom není nic jednoduššího než genetickým testem zjistit, kdo je z daného páru biologický otec. Hraní si na „společné dítě“ může skončit velmi rychle, pokud dítě bude mít nějakou nemoc či vadu a bude potřeba biologický dárce, nejlépe skutečný otec a matka.

Jde přesně o to, že si pod pojmem „důstojný život“ můžeme představit leccos, někomu bude stačit, když ho společnost nechá „na pokoji“ a nebude se o něho zajímat, jiný bude chtít mít všechno to, co ostatní „normální“ lidé.  Právě na tomto principu jsou založeny všechny změny zákonů, které mají sexuálním menšinám „usnadnit jejich integraci do společnosti“. Bohužel, zatím nemáme vůbec tušení, jak se tyto změny promítnou na dětech, které mají homosexuální rodiče. Možná, že nijak. Nicméně, jak se takové dítě, které bude heterosexuálně založeno a vyroste v homosexuální rodině, bude chovat ve vztahu k autoritě svých rodičů? Heterosexuálům bývá často představa sexu se stejným pohlavím nechutná. Jak bude takové dítě posuzovat v době dospívání to, že má dva stejnopohlavní rodiče?

Obávám se proto, že současná politika zajistit homosexuálům důstojný život bude po dalších desetiletích konfrontována s tím, jak se bude dařit jejich dětem a zda se u nich neprojeví doposud netušené reakce.

Ostatně, to samé v bleděmodrém platí i o ochraně menšin na národnostním či náboženském principu. Tam ale již dnes víme, že právě tato politika vede k tomu, že neprobíhá nebo s velmi chabými výsledky jejich integrace do většinové společnosti. Velkým neštěstím by bylo, pokud by vstřícnost k homosexuálním párům vedla k vytváření modelu, který by nutil chovat se tak i děti těchto párů, i když by principiálně vůbec nebyly homosexuálně orientované.

Nicméně, zatím zajišťujeme „důstojný život“ s nadějí, že se nic vážného nestane. A možná se tak, jako již mnohokrát v minulosti, mýlíme.