Desatero Lukáše Kovandy - jak změnit EU

Lukáš Kovanda je český ekonom a autor ekonomické literatury. Napsal zajímavý komentář k uvadající a zmatené EU poté, co byla vyšachována z jednání o Ukrajině.

Lukáš Kovanda je v českém prostředí uznávaný popularizátor ekonomie. Jeho komentář k „výsledkům“ mnichovské bezpečnostní konference najde čtenář zde. V zásadě s jeho hodnocením souhlasím, nicméně v závěru svého komentáře navrhuje deset bodů, které by měla EU splnit, aby se z ní stala opět respektovaná část světa. A stojí za to jednotlivé návrhy Kovandova desatera okomentovat.

1) Odstoupit od Pařížské klimatické dohody.

Zajímavá teze, která sice platí, ale která by vyžadovala radikální změnu orientace evropské politiky. EU je vlastně jediným útvarem dnešního světa, který zcela jednoznačně podporuje teorii o klimatické změně působením kysličníku uhličitého ze spalování fosilních paliv. Investovala do této politiky ústy svých představitelů tolik kapitálu, že je naivní očekávat od těchto lidí změnu názoru. Je možné odstoupit z Pařížské klimatické dohody? Ano, ale se zcela jinými lidmi včele EU.

2) Ukončit Green Deal.

Toto jednoznačně souvisí s bodem č.1. Stávající vedení EU pod Ursulou von der Leyenovou jednoznačně na Green Deal vsadilo a dokonce chce svůj „kompas změny“ realizovat při zachování cílů Green Dealu. Opět tak platí teze, že konec Green Dealu by byl koncem stávající byrokracie Bruselu a von der Leyenové zvláště.

3) Zrušit systém emisních povolenek.

Emisní povolenky nejsou nic jiného než nástroj politiky záchrany klimatu a vyplývají ze závěru Pařížské klimatické dohody. Pokud připustíme, že kysličník uhličitý není viníkem klimatické změny, ale je jím stále a jenom naše Slunce, jsme sice zpátky v „realitě“, ale škody touto politikou napáchané se budou napravovat dlouho. Existuje dnes celá jedna generace, která už byla „infikována“ virem klimatického alarmismu a věří ve škodlivost kysličníku uhličitého, že to bude pro ni velmi těžké tuto „novou realitu“ akceptovat. Na seriál LIMITY na ČT se nedívám i z toho titulu, že je to nesmysl od samého počátku.

4) Jednoznačně a bez debat podpořit jadernou energetiku, deregulovat její rozvoj.

Německo svým odchodem od jaderné energetiky učinilo rozhodný krok ke zvyšujícím se nákladům na výrobu elektrické energie. V Evropské komisi pak jsou lidé, kteří věří ve škodlivost jaderné energetiky. Německá nejaderná politika je neblahým dědictvím Angely Merkelové, nicméně ne jediným. Tím druhým problémem je podpora imigrace, která dnes plodí násilí nejen v německých ulicích. Rakousko chce zavést drakonické zátahy na migranty ze Sýrie a Afghánistánu. Jak?

5) Zrušit ESG regulace tak, aby mohly banky směle financovat zbrojení.

ESG je politika evropských norem, které požadují po bankách „udržitelný přístup, odpovědnější chování a aktivní řízení klimatických rizik.“ Jakmile nebude platit závazek Pařížské klimatické dohody, Green Deal a další regulace, ztrácí samozřejmě na ceně i politika ESG.

6) Pořádně zbrojit.

Zbrojení a politika jsou a byly spojené nádoby. Rusko je příkladem toho, že mu sice lze vyhrožovat a tlačit do kouta sankcemi za agresi proti Ukrajině, ale jaderný status Ruska vyloučil nasazení vojáků NATO proti ruské agresi. Pokud USA nepočítají s účastí států EU na mírové konferenci o Ukrajině, je to jen další doklad reality. Ukrajina sice může konzultovat své postoje s EU, ale při jednání „moderovaném“ USA bude sama a musí se spoléhat na USA.

7) Marginalizovat roli Evropské komise a Evropského parlamentu, které jsou až příliš odtržené od reality.

Krásná idea, která ale de facto znamená konec EU v současné podobě. Jinými slovy se zde říká, že Evropská komise vede EU do politické a ekonomické bezvýznamnosti. Je to sice stoprocentní pravda, ale cesta by měla být přeci jenom jiná. Místo „karantény“ proti „nacionalistům“ by měla EK i parlament vzít na vědomí všechny politické proudy a změnit svou politiku. Jinak hrozí to, o čem hovoří Viktor Orbán – EU není potřeba rozkládat, rozloží se sama.

8) Převzít iniciativu na úrovni vlád národních států, které mají blíž k voliči, blíž k realitě.

Ani tento nástroj se mi nezdá být skutečným řešením pro posílení Evropy. Je to plán na návrat k éře EHS, tj. rozhodující jsou státy a volný obchod mezi nimi. To fungovalo pod patronací Francie a západního Německa, nebude ale fungovat od Portugalska po Estonsko. Jistá forma integrace je nezbytná – například konfederace – ale ta bude fungovat jenom tehdy, když nebude trestat neposlušné státy miliardovými pokutami za neplnění toho či onoho.

9) Deregulovat, debyrokratizovat, skoncovat s dotacemi.

Krásná idea se vším všudy. Dnešní EU je však na dotačním přerozdělování zcela závislá a dotace vedou k regulaci a byrokracii. V zásadě jde o to skoncovat s platbami do Bruselu výměnou za dotace pro něco a za něco.

10) Uvědomit si, že prosperitu zajišťují firmy a podnikatelé, ne aktivisti a neziskovky, a tomu vše podřídit.

Zdá se mi, že to je možná největší problém evropské politiky. Zdá se, jako by politici včetně našich se domnívali, že oni jsou od toho, aby vše běželo jako na drátkách. Jimi „vymyšlené“ zákony jsou „pro lidi“ a zajistí světlé zítřky, popřípadě německé platy do čtyř let – když mě zvolíte.

Závěr: Kovandovo desatero bych zjednodušil do jedné prosté a krátké věty – zrušit Lisabonskou smlouvu a vrátit se do doby, kdy Evropská komise a Evropský parlament nebyl mocný byrokratický moloch.