Citové vydírání – další díl migrační ságy

Rozdělování rodin na hranicích USA – a to rodin ilegálně přecházejících do USA – dostalo stopku díky silnému mediálnímu tlaku. Prezident Donald Trump praxi rozdělování rodin – rodiče do vězení a děti „do klecí“ ,zrušil.

To, že ilegální migrace sebou nese mnoho neštěstí a smutku, je zřejmé. Tak zvaná „nulová tolerance“ nezákonného překročení hranic v USA, způsobila pozdvižení nejen v USA, ale v západních médiích na celém světě. Proti rozdělování rodin vystoupila i prezidentova manželka Melania Trumpová. Sám prezident Donald Trump pak krátce nato vydal exekutivní příkaz, aby se s praxí oddělování rodin migrantů, kteří nezákonně překročili americké hranice, skončilo.

Američtí zákonodárci Demokratické strany se snažili případy rozdělování rodin využít ve své protitrumpovské politice. Média poskytla několik příkladů plačících dětí, která měla posloužit jako důkaz americké nehumánní praxe. I tyto záběry zřejmě urychlily rozhodnutí Trumpa takovou praxi na hranicích zakázat. Nicméně, zásadní problém ilegální migrace a způsobů jejího řešení, zůstává.

Ukazuje se, že dnes lze mediálně vyrobit cokoli, co pak způsobí citové vydírání exekutivy. Podívejte se – děti trpí, to přeci nemůžeme my, civilizovaná společnost, dopustit. Ostatně, i v Evropě máme zkušenost s podobnými záběry z léta 2015, kdy se do Německa v rámci masové migrace vypravovaly i rodiny s malými dětmi.  

Právě výše uvedené ukazuje, jak složité je oddělovat emoční a racionální posuzování jevu masové migrace. Nechceme být ti „zlí“, kteří by způsobili utrpení dětí, ale zároveň jsme si moc dobře vědomi toho, že se tímto stáváme rukojmí těch, kteří se i přes jasná rizika vydávají na cestu i s dětmi za lepším životem na Západě. Je zřejmé, že právě citové vydírání politiků médii a aktivistickou veřejností je v takové atmosféře nasnadě.

Vlády Hondurasu, Guatemaly a Mexika protestovaly u americké vlády proti nehumánní praxi rozdělování rodin na hranicích USA. Právě z Hondurasu a Guatemaly údajně pochází většina migrantů putujících přes Mexiko do Spojených států. Docela by mne zajímalo proč vlády Hondurasu a Guatemaly nejsou schopny zajistit pro své obyvatele podmínky, které by nenutily jejich obyvatele utíkat do USA. Ještě horším příkladem je Venezuela, kde již také „zvítězil socialismus“ a ekonomická situace se tam natolik zhoršila, že už lidé masově utíkají do sousedních států.

Problémy masové migrace dnes hýbou celým světem. Tak zvaný „Západ“ – tj. bohatý sever (USA, Evropa) a bohatý jih (Austrálie) přitahují jak magnet miliony lidí z ne tak bohatých zemí či chudých zemí Latinské Ameriky, Afriky a Asie. Poptávka po žití na Západě vede k nabídce pašeráckých organizací, které v případě Evropy vypouštějí na Středozemní moře chatrné bárky či gumové čluny s migranty, které pak Evropa zachraňuje před utonutím. Každá smrt – utopení -  na této cestě bývá používána jako vydírací argument k tomu, abychom řešili tuto migraci „humánně“.

Hodně se mluví o „australském řešení“, které ovšem vychází z jedinečnosti Austrálie jako izolovaného kontinentu, kam se není vůbec snadné dostat. Cesta do Evropy je mnohem jednodušší a pochybuji, že by Řecko nabídlo nějaký svůj neobydlený ostrov na vybudování „záchytných táborů“. Budování těchto táborů v zemích severní Afriky pravděpodobně nejvíce brání neochota států severní Afriky nechat si na svém území takové „sběrné tábory“ postavit.

Řešení je tak v nedohlednu a citové vydírání nás, obyvatel Evropy či USA a Austrálie, tak bezpochyby bude pokračovat. Bohužel, stopnout ilegální migraci bez zásahu do obecně platných lidských práv migrantů není možné. Mimořádná situace vyžaduje mimořádná opatření. Jinak se budeme stále dojímat nad katastrofami a smrtí nešťastníků tu u nás, tu ve Spojených státech.