Český stát diskriminuje privátní vlastníky

Seznámil jsem se s dalším dotačním programem, který naprosto ignoruje rovnost vlastníků majetku. Je to program Prahy nazvaný Celoměstské programy podpory sportu a tělovýchovy v hl. m. Praze na období let 2018 - 2020.

Právě v souvislosti s dotací pro Čapí hnízdo z roku 2007/8 - tj. deset let starým případem - a jako srovnání s tím, co se podporovalo kdysi a co se podporuje teď, je bezesporu zvláštní, že Celoměstský program podpory sportu a tělovýchovy v hl. m. Praze diskriminuje privátní vlastníky sportovních hřišť. V podmínkách dotačního programu pro investice do rekonstrukcí a do výstavby nových sportovních zařízení je doslova napsáno, že oprávněný žadatel je buď zapsaný spolek, který je majitelem nebo pronajímatelem sportovního areálu nebo privátní firma, která je pronajímatelem sportovního areálu, přičemž „dlouhodobý pronájem může být pouze od vlastníka, kterým je nestátní nezisková organizace, hl. m. Praha či městská část hl. m. Prahy“.

Tímto omezením se vlastníci sportovního zařízení nebo areálu z privátní sféry stávají těmi, kteří na investiční dotace do rozvoje sportovního areálu nemají na území Prahy žádný nárok, i když by takový sportovní areál provozovala nezisková organizace jako např. spolek. Tato očividná diskriminace privátního majetku vůči majetku ve vlastnictví neziskových organizací (jako jsou spolky apod.) nebo majetku ve vlastnictví hl. m. Prahy nebo jeho městských částí je skandální.

Podobná diskriminace privátního vlastnictví sportovního areálu se dostala i do programu investic z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, kde je rovněž omezující podmínkou to, aby sportovní areál byl buď ve vlastnictví územního samosprávného celku (obec, kraj) nebo ve vlastnictví neziskové organizace. Podle vyjádření zaměstnanců hl. m. Prahy se tato omezující podmínka objevila v programu MŠMT dokonce dříve než v programu Prahy.

V případě Prahy je navíc zřejmé, že se podporou majetku ve vlastnictví Prahy nebo jejích městských částí obcházejí rozpočty hlavního města i jeho městských částí. O přidělení dotace se rozhoduje na magistrátu, a pokud jsou či mohou být preferována sportovní zařízení či areály ve vlastnictví Prahy, proudí do majetku Prahy další finance na investice mimo schválený rozpočet města a jeho částí.

Tato diskriminace privátního majetku nebyla v podmínkách dotace vždycky.  Před touto novou úpravou bylo možné žádat finance na investice i pro privátní majitele sportovního zařízení, pokud byl areál provozován neziskovou organizací. Výše uvedenou novou úpravu dávám do souvislosti především s levicovou vládou po roce 2013, která privátním vlastníkům evidentně nefandí a nepodporuje je.

Zdá se, že dotační politika už bez jakéhokoliv uzardění prohlásila privátní vlastníky sportovních areálů za méněcenné - méněhodnotné. Docela by mne zajímalo, pokud by privátní vlastník „prodal“ svůj areál neziskové organizaci za symbolickou korunu na omezenou dobu - například 10 let - a ta by byla zapsána v katastru jako vlastník, zda by to nebylo opět považováno za dotační podvod.  Podobně totiž argumentuje policie v případu Čapího hnízda.

Přitom počátek problému je ve svévolné a ničím neospravedlněné diskriminaci privátního vlastnictví, popřípadě dělením firem na malé a velké, které na dotace nemají nárok. Parametry pro získání dotace se tak stávají prostředím, které podporuje účelovost jednání žadatelů. Bohužel, nevěřím již na rovné podmínky v případě dotačních programů. Jasně se ukazuje, že absence pravice při řízení státu způsobila zhoršení  postavení privátních vlastníků.  Privátní firmy a jejich vlastníci  bývají sice zdrženliví, některé z nich dokonce vyznávají zásadu hospodařit výhradně bez "umělé výživy", tj. dotací. Aby však podmínky přiznání dotace privátní formu vlastnictví absolutně potlačovaly, to je stav, ke kterému vedla další socializace české ekonomiky. Raději než tuto diskriminaci by stálo za úvahu podobné dotační programy úplně zrušit.