Británie: Noc blonďatých nožů a další progresivní výkřiky

 Premiér Boris Johnson vytvořil novou vládu a vysloužil si za to nemilosrdnou kritiku liberálně levicových médií. Nejjemnější termín je „pomsta“, jinak se hovoří i o „krvavé lázni“.

Premiér Boris Johnson vytvořil nový vládní tým. Z kabinetu Theresy Mayové zůstalo v jeho vládě jen několik jedinců, jinak se většina bývalých ministrů musí „spokojit“ jen s tím, že zůstanou řadovými poslanci britského parlamentu.

O tom, že liberálně levicová média situaci využijí, nebylo nutné pochybovat. Pokud něco překvapilo, byly novinové titulky, z nichž by si neznalý věci mohl myslet, že v Británii proběhl puč a předchozí vláda byla doslova postřílena. Tak lze například hovořit o titulku, podle něhož Johnson vládu „zmasakroval“. Je proto dobré zamyslet se nad skutečností bez novinových titulků.

Theresa Mayová, která po referendu o Brexitu a po odchodu Davida Camerona z postu premiéra, převzala pozici britské premiérky, udělala řadu chybných rozhodnutí. Chybou bylo již vypsání voleb, v nichž místo posílení své konzervativní většiny, ztratila v Dolní sněmovně většinu a musela se spojit s irskými unionisty. To se ukázalo jako velký problém, když právě unionisté odmítly podpořit tak zvanou „irskou pojistku“, kterou EU podmínila odchod Británie.

Mayová jako zastánkyně setrvání Británie v EU pak ztratila spoustu času pokusy prosadit jí podepsanou smlouvu s EU v britské Dolní sněmovně. Ukázalo se, že váhající člověk typu Mayové je doslova pohromou pro svou vlastní stranu. Johnson se odmítl na politice Mayové jakkoliv podílet a odstoupil z pozice ministra zahraničí její vlády. Mayová tak byla nakonec svolná uspořádat v Británii volby do europarlamentu a její konzervativní strana ztratila přes dvě třetiny voličů. Byl to naprostý volební krach a teprve tento fakt donutil Mayovou k podání rezignace na předsedkyni Konzervativní strany a tím i na pozici premiérky.

O post předsedy Konzervativní strany se nakonec utkali dva zastánci odchodu Británie z EU a Boris Johnson tento souboj přesvědčivě vyhrál. V hlasování všech členu Konzervativní strany (ta má asi 150000 členů!) získal 2/3 hlasů, jeho soupeř třetinu. Johnson pak svému soku nabídl jiné místo ve vládě, ale ten chtěl zůstat na pozici ministra zahraničních věcí a z vlády odešel.

Hlasování členů Konzervativní strany pak ukázalo, že většina podporuje vystoupení Británie z EU a věří, že jen Johnson je schopen tuto operaci provést a vrátit Konzervativní stranu na první místo volebních preferencí. Konzervativcům totiž šlapou na paty příznivci Brexit party i Liberální demokraté, kteří naopak vsadili na setrvání Británie v EU.

Johnson si proto do své vlády jmenoval ty politiky Konzervativní strany, kteří se jasně vymezili proti politice Mayové. Tento „masakr“ byl ostatně liberálně levicovými médii očekáván a možná tato média překvapilo, že se jejich očekávání naplnila. Johnson odmítá dohodu s EU, odmítá „irskou pojistku“ a pokud EU odmítne o změnách v dohodě jednat, je připraven opustit EU bez dohody. V tomto postoji má podporu většiny členské základny.

Mayová slíbila Johnsonovi podporu. Je si totiž dobře vědoma, že pro budoucnost její strany je volba Johnsona jistou nadějí na udržení vládní moci. Její politika byla voliči Konzervativní strany jasně odmítnuta. Mediální posměch na adresu Johnsona je velmi podobný mediálnímu obrazu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Liberálně levicová média tak nedokázala zabránit Johnsonovu nástupu k moci a ukázala se podobně slabá jako média americká. Čím to asi je?