Beneš nebyl Masaryk, ale za bolševismus v Česku není vinen

Velmi zásadní sdělení pana Pavla Kosatíka o prezidentu Edvardovi Benešovi , a sice, že by ho T.G.Masaryk „zabil, kdyby viděl, co se státem udělal“ , není nadsázkou, ale spíše velkým úletem Kosatíka.

Spisovateli Pavlu Kosatíkovi vychází nová kniha nazvaná O tom Benešovi. Zabývá se v ní hojně diskutovanou postavou našich dějin 20. století Edvardem Benešem. „Nepominutelným způsobem se zasloužil o první československý stát, ten, který vznikl v roce 1918,“ zdůrazňuje. Současně ale na jeho adresu dodává: „Převedení demokracie do čistého negativu je neodpustitelné.“

Edvard Beneš, druhý prezident Československa po Tomáši Garrigue Masarykovi, je bezesporu osobností, která se velmi zásadně zasloužila o vznik samostatného Československa po I. světové válce. Kniha Pavla Kosatíka si podle rozhovoru s Kosatíkem na iDnes.cz s Věrou Drápelovou klade za cíl osvětlit i činnost Beneše po Mnichovské dohodě, II. světové válce a jeho návratu do pozice prezidenta mezi roky 1945 až 1948.

V zásadě je podstatné hodnocení Kosatíka o Benešovi uloženo v těchto větách rozhovoru:

V knize citujete mimo jiné Václava Černého, který k Benešovým prostalinským postojům jen podotkl: „Bůh mu odpusť.“ Co byste tedy vyzdvihl jako nezpochybnitelný vklad Beneše do československých dějin a co mu naopak nemůžeme odpustit?
Nepominutelným způsobem se zasloužil o první československý stát, ten, který vznikl v roce 1918. Bez Beneše by nebylo ani státu, ani jeho republikánské podoby. A ani jeho hranic, které vyjednal na mírové konferenci v roce 1919. Myslím si ale, že kdyby Masaryk uviděl, co pak Beneš ze státu udělal v rozmezí pouhých deseti let (1938–1948, pozn. red.), že by ho – bez přehánění – zabil. To převedení demokracie do čistého negativu je neodpustitelné.

Zaskočilo mě taky, když jsem si naplno uvědomil, že Beneš je duchovním otcem divokého odsunu Němců. Potom, co si odsun dohodl v prosinci 1943 v Moskvě se Stalinem, mohl dál do vlasti působit nesčetnými demokratickými způsoby. On ale začal v rozhlasových projevech mluvit stylem: Až přijde osvobození, vy povstanete proti Němcům a poteče krev. V tomto duchu mluvil k domovu už od jara 1944. Pro případ, že Británie a USA nebudou s odsunem souhlasit, potřeboval vytvořit faktický stav, kdy Němci budou od nás prchat sami, podobně jako na konci války prchali před Rudou armádou z východního Pruska.

V zásadě musím s tvrzením Kosatíka polemizovat, protože situace se vymkla z rukou zejména tehdejšímu „Západu“ a v mnoha ohledech je dnešní politika „Západu“ opět všechno jiné, než posílení jeho role ve světě. Ale to je jistě na jinou diskusi.

Nemohu souhlasit s vinou Beneše za vývoj v Československu před a po skončení II. světové války. Nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu a současně nástup Sudetoněmecké strany v Československu ve volbách v roce 1935 (vyhrála a byla v opozici, protože „československé“ strany s ní odmítly spolupracovat) bylo něco, co Beneš zcela jistě nezavinil. Mnichovskou dohodu Beneš přijal pod nátlakem.

Mnichovská dohoda (neboli mnichovská zrada či mnichovský diktát^]) byla dohoda mezi nacistickým Německem, Itálií, Francií a Spojeným královstvím o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově v tzv. Führerbau (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).

Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Spojené království), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany (Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Byla to zrada tehdejších spojenců Československa, kteří se bláhově domnívali, že Hitler se tím spokojí „a dá pokoj“. Když pak Francie kapitulovala a Velká Británie čelila útokům německé Luftwaffe, vládl už v Británii Winston Churchill. Že si Beneš o Stalinovi dělal iluze a věřil ve změnu po válce, je sice možné, ale opět nepodstatné. Volby v roce 1946, poté, co některé předválečné strany v Československu, zejména agrárníci, byly k volbám „nepřipuštěny“, drtivě vyhráli komunisté na čele s Klementem Gottwaldem, a dokonce po demisi nekomunistických ministrů v roce 1948 , kterou nepodpořil syn TGM Jan Masaryk, vše formálně splnilo „demokratické“ poměry v poválečném Československu a komunisté se stali těmi, co o osudech Československa na dlouhých 41 let rozhodovali diktátem, vraždami , politickými procesy a pak cestou „budování světlých zítřků“.

Obvinit z tohoto vývoje Beneše je nepřekvapivé – dělo se tak i před knihou Pavla Kosatíka. Ve skutečnosti Beneš už neměl vůbec žádné páky, jak tomuto vývoji zabránit a bylo mu jasné, že budeme pod vlivem SSSR. Jeho vize Československa jako mostu mezi Východem a Západem je popisována například takto: Od nového pojetí Československé republiky jako mostu mezi Západem a Východem E. Beneš očekával zvýšení významu československé diplomacie ve stycích mezi západními spojenci a SSSR, a tím i vytvoření širšího prostoru pro vlastní samostatnější politiku a realizaci československých národních zájmů. Specifické postavení ČSR mezi spojeneckým Západem a spojeneckým Východem mělo posilovat československou suverenitu tak, aby se obnovený stát již nestal pasivním objektem velmocenské politiky. Nakonec to dopadlo tak, jak všichni víme. Československo skončilo v sovětském bolševickém bloku.

Závěr: Nedomnívám se, že Edvard Beneš byl tím, který Československo uvrhnul do sovětské sféry vlivu. Do té se dostala východní Evropa velmi jednoduše proto, že tuto část Evropy osvobodila Rudá armáda a Stalin si byl dobře vědom, že tuto pozici musí využít a všude zajistil nástup „lidové demokracie“. A k onomu výroku, že by Masaryk musel Beneše zabít, kdyby to viděl, lze jenom parafrázovat: Co by asi dělal Václav Havel, kdyby viděl, že na pozici českého prezidenta a českého premiéra jsou dnes bývalí „velcí komunisté“, kterých jsme se v roce 1989 i díky jeho aktivitě zbavili? Taky by je chtěl „zabít“????