Babiš na detektor lži?

Milion chvilek pro demokracii je české hnutí „žlutých vest“. Jeho cílem je zlikvidovat vládu Andreje Babiše mimoústavními prostředky demonstracemi.

Poslední úterek „Milionu chvilek“ opět posunul požadavky demonstrujících o něco dále. Marie Benešová už není ten hlavní problém, tím je opět Andrej Babiš a jeho estébácká minulost. Na jedné z demonstrací vystoupil i David Koller, frontman skupiny Lucie. Ten přišel se zajímavou ideou, podle níž by měl Babiš podstoupit test na detektoru lži.

 Jako hosté a řečníci vystoupili například zpěvák David Koller, který ale tentokrát nezpíval. „Vyzýváme Andreje Babiše, aby podstoupil test na detektoru lži a odpověděl deset našich otázek. Týkají se jeho podnikání i angažmá v StB,“ řekl Koller. 

Uplatnění detektoru lži v politice je nápad z druhu originálních. Pokusme se proto tento nápad poněkud podrobněji rozvinout.

Při interpretaci výsledků výstupu polygrafu se v kriminalistice využívá forenzní analýzy. Polygraf sám o sobě nedokáže sdělit, zda sledovaná osoba lhala, nebo ne, závěr musí učinit člověk na základě zjištěných údajů. Otázky vybírá vyšetřovatel spolu s psychologem a vlastní vyšetření přístrojem provádí školená odborná obsluha (na rozdíl od formy volené v televizních seriálech a detektivních románech). V ČR je fyziologické vyšetřování postavené na principu dobrovolnosti, to znamená, že jeho odmítnutí nemá na podezřelou osobu negativní vliv. Výsledky polygrafu se v ČR nepovažují za důkazní formu.

 Z výše uvedeného plyne, že ani případný výslech Babiše na polygrafu, i kdyby na něj přistoupil, by z povahy věci nemohl cokoli rozhodnout. Mimochodem, důvěra v „technologie“, které dokáží udělat práci za nás, je mezi jistými kruhy neutuchající. Politika je obor lidské činnosti, který je založen na interpretaci (možná by bylo trefnější slovo „manipulace“). Úspěch politika je pak kombinací jeho přesvědčovacích schopností, charisma, vystižení nálad voličstva a dalších vlivů včetně vlivu mezinárodní situace apod. V ohýbání skutečnosti jsou politici machři a jejich souboj s polygrafem by dopadl všelijak. Zejména ale není v českém právu důkazem, který by obstál u soudu. Po takové „zkoušce“ by proto bylo v éteru více otázek než odpovědí.

Nezbývá nám tak nic jiného než spoléhat se na svůj vlastní úsudek a životní zkušenosti. Jít na české politiky, potažmo politiky světové, polygrafem, je nápad typický pro moderní liberální proudy, které věří na „technologie“. Osobně vyznávám zcela jiný přístup. Jeho základem je kritický pohled na nabízené „zboží“ a vědomí toho, že politici často hovoří s patosem a všemu rozumí.  A nakonec se každý volič musí rozhodnout podle svého.