Atentát nebo terorismus?

 Ve světových i našich dějinách je mnoho dokonaných atentátů na hlavy vládců. Některé atentáty měly navíc i obrovský dopad na světovou historii. Vzpomeňme jen na Gavrilo Principa a jeho vydařený atentát na následníka trůnu Rakousko- Uherska, po němž vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a tak začala první světová válka. Tragický byl i osud obyvatel Lidic a Ležáků po zdařilém atentátu na Reinharda Heydricha.

                Současná epocha má také své atentátníky, většina útoků dneška se však řídí zcela jinými pravidly. Zatímco v éře atentátů usilovali atentátníci o zcela přesně definovaný cíl, znali svou oběť a měli jasnou představu, proč musí jejich oběť zemřít, dnešní doba má zcela jiná měřítka. Protože je velmi obtížné zasáhnout konkrétního nepřítele, amerického prezidenta apod., a k provedení takové akce by bylo nutné vynaložit velké úsilí s nejasným výsledkem, dnešní atentátníci používají jinou metodu, a to metodu teroru. Proto se také o současnosti hovoří často jako o době terorismu.

                Teroristé, organizovaní ve skupinách či sólisté, používají metodu „náhodného výběru“.  Vybírají si cíleně místa, kde se v určitou dobu shromáždí hodně lidí (sportovní akce, festivaly). Stačí pak relativně málo, tj. přinést na takové místo nějakou tašku, batoh ,tak aby tento předmět splynul s davem a prostorem a poté na dálku odpálit. Oběti takového činu jsou náhodné v tom smyslu, že se v daný okamžik výbuchu vyskytli „v nesprávném čase na nesprávném místě“. Je velmi mediálně zajímavé (zejména pro mediální hysterii) zabývat se tím, zda oběti teroristického útoku někdo chybně identifikoval.

                V komentářích čtenářů lze většinou nalézt soucit s oběťmi, neplatí to ale stoprocentně. Jsou i komentáře škodolibé, které vyzdvihují skutečnost, že „v Americe každý nosí zbraň“ a eo ipso „ si za to Amíci mohou sami“. Jako bych slyšel ozvěnu komunistické propagandy z doby před rokem 1989.

                V médiích se potom široce diskutuje o tom, jaké jsou možnosti prevence společnosti k včasnému odhalení atentátníka/teroristy. Popravdě, žádný stoprocentní recept neexistuje. Každé včasné odhalení pokusu o teroristický útok bylo většinou úspěšné tehdy, když se určitá akce připravovala velmi dlouho a účastníci se dostali do hledáčku bezpečnostních služeb. Velmi obtížně se společnost může bránit tam, kde jde o čin jednotlivce, který nevzbuzuje až do okamžiku svého činu nějakou mimořádnou pozornost. Do této kategorie patří norský, zřejmě psychopatický, atentátník Breivik .

                Je nesporné, že se teroristické útoky snaží o čím dál tím větší mediální dosah. Toho se dosáhne tak, že se zvolí netradiční místo útoku, že cílem útoku je usmrtit co nejvíce lidí a případný soud pak využít na propagaci svého myšlení a inspiraci pro „následovníky“.

                Otazník v názvu je tak dnes již pravděpodobně vyřešen. Dnešní atentátníci používají teroristické metody zastrašování společnosti jako běžný způsob své činnosti, chcete-li „práce“. Následky těchto činů nelze stoprocentně eliminovat, a to ve společnostech zakládajících si na lidských právech je ještě mnohonásobně těžší. Terorismu je přitom zapotřebí čelit rozhodně a tvrdě. To je dilema moderní doby.