49. výročí sovětské invaze - bourání symbolů nejen sovětských

Sochy se bourají na celém světě. Známe to z vlastní zkušenosti i ze světa. Islámský stát dokonce zničil stavby tisíce let staré.

Po roce 1989 tak z měst v Československu zmizely možná desítky V. I. Leninů, tank číslo 23 v Praze na Smíchově byl přemalován na růžovo a nakonec odstraněn. A nejen pravověrní komunisté proti tomu protestovali právě proto, že si nevážíme zásluhy Rudé armády při osvobozování Československa na konci II. světové války.  Protože právě po 23 letech od roku 1945 vjely na území Československa invazní vojska Varšavské smlouvy na čele s armádou SSSR, a letos 21. srpna je to ostrých 49 let, tentokrát jako okupační armáda, byl s vděčností konec. Komunistický režim si potrpěl i na vlajkoslávu se sovětskými a československými vlaječkami na domech. Města se vždy s příchodem prvního máje vyzdobila. Něco podobného, ovšem v malém měřítku, jsme zažili při ne tak dávné návštěvě čínského prezidenta na příjezdové trase z letiště.

Sochy vůdců Konfederace přežily jedno staletí. Kvůli jejich odstraňování se demonstrovalo proti i pro. A umírá se, jak o tom svědčí právě nedávný případ z USA.  Podle prezidenta Donalda Trumpa se tím ničí americký způsob života.  Sochy jsou symboly a jejich odstraňování je vždy spojeno s tím, jak se mění pohled na historii. I Američané černé pleti, jako bývalá americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová, se k tématu odstraňování pomníků vůdců Konfederace vyjadřují: „Jestliže začnete mazat ve své historii, zlepšovat svou historii abyste se cítili lépe, je to chyba“.

Ukrajina je dalším příkladem bourání pomníků. Po pádu proruského režimu Viktora Janukovyče došlo na všechny symboly z éry bývalého SSSR. Ničení symbolů se stalo typické i pro tak zvaný Islámský stát. Principiálně je to stejné jako to, co se dělo po listopadu 1989 u nás, či teď momentálně v USA. Islamisté na to šli ale přeci jenom „z gruntu“ a jejich doktríně padly za oběť památky staré tisíce let. My na Západě to tak alespoň cítíme, pro islamisty je to jen symbol „bezvěrců či jinověrců“, prostě jenom pár šutrů.

Více než dvacet let se v Česku vleče problém vepřína v Letech v blízkosti někdejšího koncentračního tábora z dob II. světové války. Opět se symbolikou údajné neúcty k obětem nacistického režimu. Nyní, těsně před koncem mandátu vlády Bohuslava Sobotky, bylo oznámeno, že stát vepřín vykoupí. Jednání o částce probíhala v režimu „vyhrazeno“, takže jsme zatím nebyli informováni, kolik za likvidaci vepřína v Letech stát zaplatí.

Rovněž tak přejmenovávání ulic, náměstí podle aktuální politické situace je nám dobře známo.  Vzpomeňme i na celkem docela vášnivé diskuse kolem přejmenování pražského letiště podle zemřelého prezidenta Václava Havla. Vzpomínám si na jednu kuriozitu, pokud jde o jména ulic. V Novém Boru byla po II. světové válce jedna z ulic přejmenována po zakladateli českého skautingu A. B. Svojsíkovi na Svojsíkova. Bylo to po vysídlení německy mluvícího obyvatelstva. Poté nastoupil komunistický režim v únoru 1948 a skauting byl postaven mimo zákon. Ulice Svojsíkova ale přežila celých 41 let vlády KSČ, což bylo částečně proto, že místní soudruzi neměli o osobě Svojsíka ani potuchy a nebyla to žádná významná ulice, aby se tím zřejmě někdo zabýval. Připomenul nám to náš profesor na střední škole, když se v letech 1968/69 pokoušel skauting obnovit.

Bezpochyby, výše uvedené jen potvrzuje, že lidská společnost potřebuje symboly. Jejich hodnota a význam se časem proměňuje přesně tak, jak se mění názor na význam a hodnotu symbolů. Zdá se, alespoň v českém či evropském měřítku, že nejtrvalejšími symboly jsou v našem prostředí sochy svatých křesťanů a sakrální stavby. Možná by stálo za to náš poněkud vlažný vztah k víře ve světle historie přehodnotit. Křesťanskými hodnotami se dnes ohání kde kdo. Přesto jen velmi malá část české populace vyznává víru v Boha. A nevím, pokud bychom měli důsledně dodržovat například všechna boží přikázání z desatera, jak moc bychom byli spokojení a šťastní.  A nejde zdaleka jen o „nepokradeš“.