Rok se s rokem sešel

Rok se s rokem sešel a je to tu zas. Ve schránce mě čeká barevná pohlednice, předzvěst něčeho nečekaně neblahého.

Je začátek ledna a já vytahuji ze schránky krásnou pohlednici s pejskem a kočičkou. Zpráva z veterinární kliniky, že se tento měsíc máme dostavit na očkování s naším Montíkem...polije mě hrůza a obchchází mě mrákoty...to už je to zase rok? Kdo zná našeho Monťáska, pochopí.
Polovina ledna, nic se nemá odkládat věčně. Jedu na veterinu s Mášenkou na kontrolu nemocného ouška, tak vezmu i kocoura. Celá akce spočívá v tom narvat do totálně zamrzlého auta dvě děti a dvě kočky. Odvézt je k babičce (děti) a nechat naočkovat (kočky). Fajn, oškrábu auto, obleču děti, naženu Mášu do přepravky, Monťáska naženu do druhé, už zbývá jen zacvaknout kolík. Monťas se po mě ožene tak, že mi roztrhne kůži na hřbetu ruky. Septonex...Děti řvou, kočky mňoukají. Odnosím všechny čtyři kousky do auta, znovu oškrábu zamrzlé vozidlo a můžeme jet. Vrrr mňau mňau mňau mňau mňau, nadává mi Montík. "Mámo, pusť Fíhu tralalu, to by se Montíkovi mohlo líbit," povzbuzuje mě starší dcera. O úspěchu lehce zapochybuji, nicméně alespoň dětem vycházím vstříc.
Na provozu na pozemních komunikacích se podepisuje denní doba. Je pondělí. Začátek akcí v Penny, takže statistický soubor řidičů získal naprosto specifické složení... Je zamrzlo, nicméně silnice jsou suché. Ale někde, NĚKDE by mohl být zmrazek...všichni jezdí třicet. Ohlodávám volant, Monťas naštvaně mňouká, Alánek řve, Eliška poslouchá Fíhu, Mášenku přes ten rachot neslyším. Vykládám děti u babičky, pokračujem bez nich.
Dorazíme na veterinu, usazujeme se způsobne v čekárně. Před námi je labrador. Pejsek nadšeně zavrtí ocasem a jde se seznamovat s obsahy našich přepravek...HOOOUUUUMŇOUMŇOUMŇOUMŇOU, ozve se od Monťáska, z koše vyjede střelhbitá tlapa s vytasenými drápy. Pětikilový kocour zavřený v přepravce versus čtyřicetikilový pes na dlouhém vodítku, skore 1:0. Pes dál body srovnávat nehodlá, způsobně zajede pod židli.
Konečně na nás přijde řada, nakráčím do ordinace a snažím se být vtipná. "Mám tady dva kousky, hodnou kočičku a naštvanýho kocoura. Čím chcete začít?" "Ehm, no tak snad tou kočičkou...aby ji pak měl kdo oštřovat, kdyby náhodou..."lehce váhá paní doktorka. VRRRUUUUUUUUUUUUMUUUUUUUUUU, ozve se z Montíkovy přepravky, že upřednostňovat kohokoli před ním nebyla dobrá volba. Odbavíme Mášenku, otvírám klec s Montíkem. Dostávám další sekanec drápem a holomek nechce ven. "Tak ho vytáhněte," nabádá mě doktorka. Polije mne pot, nadechnu se a zavzpomínám na seriál pevnost Boyard, kde hrdinové také šmátrali rukama v nevábném čemsi a hledali klíč. Snažím se lapnout kocoura za kůží za krkem, zakousne se mi do zápěstí, chvilku se přetahujeme a já celá doškrábaná kocoura vypreparuju. Sekanec schytává i paní doktorka...asi za to, že dýchá, žije, existuje. Zkušeným hmatem chytnu kocoura, přimáčknu ho k tělu a snažím se mu loktem držet hlavičku tak, aby se mi nemohl zakousknout do boku. "Tak honem," poprosím paní doktorku úpěnlivě poté, co se mi Montík opravdu prokousne levý bok. Bleskurychle vytahuje injekci, naočkuje, kocour zajede zpátky do klece a já se snažím zastrčit kolíček co nejrychleji. Neprojde mi to, kocour mi roztrhne kůži na zápěstí. "A Septonex by nebyl?" snažím se opět vtipkovat. Veterinářka hlášku záměrně přeslechne, zkasíruje mě a procedí: "Tak zas za rok."
Joooo za rok, až za rok, zpívám si v autě plná optimismu, že zas s kocourem rok nikam nemusím.