Václav Havel, náš prezident!

Když se Václav Havel stal prezidentem, bylo mi devět let. U nás doma se o politice nikdy moc nemluvilo, ale když se stal prezidentem pan Havel, bylo doma veselo. Věděla jsem jen to, že je prima, že máme "toho Havla". Jinak se v mém životě toho až zas tolik nezměnilo, byla jsem dítě. Ve škole nám bylo vysvětleno, že už teď nebudeme říkat "Soudruhu učiteli", ale "pane učiteli", protože jsme demokratická republika. Bylo mi jasné, že to nějak souvisí s "tím Havlem".

Lidé se usmívali a hodně se slavilo, že "máme Havla". U nás na sídlišti se najednou pravidelně každý měsíc uklízelo kolem baráku. Sbírali se vajgly od cigaret a papíry od bonbonů. Dělali jsme to dobrovolně a celkem rádi. "Aby jsme to tu, v tý svobodný zemi, měli hezký" bylo mi vysvětleno.

A teď, když jsem sledovala v televizi jeho pohřeb, jsem si na to všecko vzpomněla. Na Havla, jak se stal prezidentem (směšný pán v krátkých kalhotách), na Naši začínající demokracii (...) a jaké to bylo..

..a měla jsem takový pocit, takový silný pocit sounáležitosti k Našemu národu (jako už dlouho ne) a pocit potřeby změny. Změny politického systému, který s Havlem přišel. A teď, po těch letech bez zásadní změny cítím, že možná odešel proto, aby znovu došlo k nějaké zásadní změně, na kterou on sám už neměl sílu..