No jasně, máma! Je to matka!

Lidské myšlení se pohybuje mezi mantinely stereotypu a tento stereotyp v našem myšlení nám často nedovoluje podívat se na věci jinak, navrhnout nová řešení problému. Na fakultě nás v rámci filosofie učili tyto zažité stereotypy překonávat. Vemte si například odpadkový koš. K čemu může sloužit? "No přece k hromadění odpadků, ne?" Jistě, to především, ale jsou i jiné možnosti. Vzpomínám si, že zrovna takovou otázkou jsem dostala na jedné ze zkoušek. Teď se mé myšlenkové pochody opět setkávají s těmi prokletými stereotypy, nicméně na škole jsem dokázala odpovědět dokonale.  

Takový odpadkový koš může sloužit k ledasčemu, primárně záleží na velikosti a materiálu, ze kterého je vyroben. Docela významnou roli hraje též barva. Může být košem na špinavé prádlo, boxem na dětské hračky, úschovnou na různé poklady, těžítkem, belíkem na vodu ..

Nedávno jsem si onu zkoušku připomněla díky následující hádance, a znovu jsem si uvědomila, jak je lidské myšlení variabilní a složité.

Obyčejný příběh s velmi jednoduchou zápletkou. Ve finále člověku okamžitě dojde, jak je odpověď na snadě, jak je jednoduchá, přesto většina lidí, včetně mě, nedokázala na otázku odpovědět správně.

Představte si:

jede auto a v něm sedí otec se synem. Jsou pokrevní. Jedou rychle po dálnici a dojde k dramatické nehodě. Oba musejí být hospitalizováni, ale bohužel každý v jiném zařízení daleko od sebe. Syn leží již připravený na operačním stole a čeká..přichází chirurg, který ho má operovat. A nyní dochází k následující scéně - chirurg operativní zákrok odmítne provést, protože prý jde o jeho syna. "Je to můj pokrevní syn" říká, "nemůžu ho operovat". Jak je to možné?

Teď zkuste chvíli přemýšlet sami.

Odpověď na výše popsanou hádanku je v nadpisu.