Jak se ze mě stává pražák

Nikdy jsem nechtěla žít v Praze. Tohle město na mě bylo prostě příliš velké. Moc lidí, moc tváří, divných tváří když na to přijde.. a prostě všeho až příliš. Ale jak se říká "odříkaného chleba největší krajíc", stalo se přesto to, co jsem nechtěla. Přestěhovala jsem se do Prahy..

I když pravda je, že jsem si nakonec dobrovolně vybrala život zde v Praze sama, bez hlubšího důvodu to nebylo. Našla jsem si zde známost a to byl silný důvod pro změnu, ačkoli jsem se tomu ze začátku bránila zuby nehty, nakonec to dopadlo tak jak to dopadlo.

Označení "pražák" nemám ráda, protože se za něho nepovažuji. A co si budem vyprávět právě ti "pražáci" vlastně vůbec pražáci nejsou. Jsou to prachobyčejné naplaveniny a dělají ze sebe hogo fogo (někteří ne).

.. v prvních dnech jsem v Hlavním městě doslova trpěla. Všude tolik lidí, na které jsem nebyla zvyklá. Všude tolik hluku a chaosu. Všude kam jsem šla mě předbíhalo, obcházelo a skoro i přecházelo množství lidí. V trafice mě několikrát předběhli také. I jinde. Asi byla vidět určitá váhavost a plachost, podle které se "cizinec" pozná. Nevím..

..Po pár měsících jsem už jako seběvědomý "pražák" běhala po schodech v metru nahoru a dolů. Člověka to naučí - buď bude stát dloouuhou frontu na jezdicí schody nebo půjde po svých. Naučila jsem se též prodírat se, odstrkovat, nenechat se odstrkovat, nevšímat si, jít si rychle za svým.. jako ostatní.

Po pár měsících se ze mě stal člověk, kterým jsem nikdy nechtěla být. Ale jinak by člověk ve velkoměstě, bohužel, "nepřežil".