Ale těšit se, že konečně někdy pracně splní to, co kdykoliv lehce slíbí, by bylo chováním nepoučitelného naivky. Ani smlouvy mezi sebou by si neplnili, pokud by se nejistili všelijakými propracovanými protismlouvami, směnkami, sběrem informací o sobě navzájem a intrikami, které je spolehlivě udrží na stejné lodi, i kdyby se potápěla.
To je jejich loď. Jestli si z veřejnosti někdo snad myslí, že vysocí politici jsou s všeobecnou šedou veřejností na stejné lodi, pak by byl v tomto svém názoru zřejmě docela osamocen a možná i chován v ústavu pro nesvéprávné bez jakýchkoliv vazeb na okolí.
Jen namátkou připomenu sliby, kdy mohla padnout poslední podivně poskládaná vláda. Slovo podivně v daném smyslu nechci rozvádět, jen ve zkratce: Pan Kalousek nejprve KDUČSL, až ho tam měli dost a chtěli se ho zbavit, zosnoval svoji stranu TOP09. Pan Schwarzenberg, prezidentův poradce či dozor, pak Zelený, nakonec za TOP09. Pan Nečas, nemastný neslaný, horlivý mladý svazák, který se nakonec rozhodl své schopnosti uplatnit v barvách ODS, ochotné spojit se nikoli s ČSSD, ale právě s TOP09. Poslání politiků VV a jejich snahy jako by od počátku vlády dost dobře nezapadaly do programu ODS+TOP09.
U slibů o pádu vlády velmi často asistovali právě politici VV. Je to snad jejich role? Sehrávat divadlo s výhrůžkami, jak kvůli nesplnění jejich mnohdy pro veřejnost nepochopitelných požadavků nechají padnout vládu? Jestli ano, pak hráli statečně a udatně a mohou být pochváleni, protože veřejnost pár prvních slibů o pádu vlády brala téměř vážně.
V prosinci roku 2010 pan Michálek odstartoval kauzu Drobil za horlivého sekundování pana Sobotky, v roli šéfa ČSSD s tím, že by takhle mohla padnout vláda a ČSSD by se dala uprosit, aby postavila novou vládu.
Kvůli jmenování pana Petra Lessyho policejním prezidentem dne 24.1.2011 měla také padnout vláda. To ale nebylo až tak horké a přesvědčivé. Brzy tento důvod přebily události závažnější.
V březnu 2011 se dohadovali pánové Nečas, Kalousek a Vondra o tom, čí kauza způsobí pád vlády. Nakonec se soudružsky u koryt podrželi. Vida, co dělají ty dobré smlouvy a intrikánské sítě, spojenectví pocitu příslušnictví k jediné, snad potápějící se lodi v nepřátelském obležení. O kauzách ani slechu a vláda přežila až do dalšího aktu nekonečného příběhu o pádu vlády.
Myšlenka strašení pádem vlády se ujala, ale poslední důvod se jevil vládní garnituře jako krajně nemilý a nepohodlný, proto musela nastartovat akce Kočí-Tluchoř, k nim Škárka a ten černý vzadu Huml. Ta vygradovala ve hře o pana Bártu a zase o to, zda padne vláda. V dubnu 2011 se dokonce hledalo 7 véčkařů, ochotných pomoci splnění slibu o pádu vlády. Nenašli se a Vít Bárta se dal přesvědčit, aby se stáhl do ústraní. Vládu se podařilo k rozčarování čím dále tím většího počtu občanů zachránit před dalším avizovaným pádem.
Netrpělivost v řadách ČSSD bobtnala už natolik, že v květnu 2011 pan Sobotka intenzivně vystupoval za ČSSD s přáním jednat o předčasných volbách – tedy, pokud by padla vláda. Jenže nepadla.
I během letošních prázdnin se hrála hra vypouštění slibů o pádu vlády, tentokrát s názvem „Kvůli Bátorovi“.
Kolovrátek o pádu vlády ještě nedovrzal tu o Bátorovi, a už udává další nápěv pan Gazdík. Vláda má totiž ještě dluh. Přece stranu TOP09 podrželi Starostové a ti také chtějí získat své. A tak zde máme prozatím poslední dějství hry o pádu vlády, tentokrát s novým, ale jinak průhledným scénářem.
Pokud se koalice ODS, TOP 09 a Věci veřejné nedohodne na novele zákona o rozpočtovém určení daní, která má posílit příjmy menších měst a obcí na úkor měst Praha, Brno, Ostrava a Plzeň, je ohrožena i samotná existence vlády. Tentokrát byl scénář svěřen panu Gazdíkovi (předseda poslaneckého klubu TOP09 a Starostové).
Beru do ruky kopretinu a začínám: padne, nepadne, padne, nepadne, ... Poslední lístek: nepadne. I kopretina to ví.
Sice se splněním slibu o pádu vlády už občané nepočítají, ale alespoň by mohli číst mezi řádky toto: Jestliže nebudou občané stále bez kontroly a požadavku zodpovědnosti sypat do koryt politikům vládní koalice, mohla by padnout vláda. Na příklad kdyby starostové obcí nějak nenaintrikařili navýšení rozpočtu ze státního s tím, že by prostě nezbylo na konkrétní zakázky spjaté s politiky a ministerstvy, mohla by padnout vláda.
Zatím to ale vysocí politici pevně drží v rukou, a tak roztleskávají půtky starostů obcí proti primátorům 4 měst a znovu vytáhli výhrůžku o pádu vlády, pokud nebude vyhověno přelití peněz, které se vysokých politiků a jejich zakázek dosud netýkají.
Leč mohly by a třeba budou, vždyť některé malé obce nepozorovaně zbohatly, a tak se další přesměrování toku peněz k nim mohou domáhat i finanční pákou na konkrétní politiky, ne jen zbytečnými a neefektivními transparenty pro počtení kolemjdoucích turistů. Finanční páky a intriky efekt přinesou zaručeně.
To, že světová média otevřeně píší o tom, že ČR je nejzkorumpovanější zemí střední Evropy, zřejmě nejen vysokým politikům nevadí, ale soudě podle jejich zintenzivnění v řízení toku peněz ve stylu rychle-rychle, docela vyhovuje.
Zpátky ke slibům o pádu vlády. Sliby se slibují, voda teče a od nikoli prázdných koryt se neodchází. Tato vláda tedy skončí, až jí vyprší volební období, ale jen tehdy, nebude-li zvolena do svých pozic zpátky. Případně vláda skutečně padne, až toky peněz od daňových poplatníků skončí. To se však nestane.
Stane se snad to, že se toky peněz od daňových poplatníků ztenčí natolik, že si vysoce postavení politici sami vjedou do vlasů a půjdou po krku, začnou vynášet kauzy kolegů a spolupracovat na dopadení viníků a dohledání zpronevěřených a korupcí zašantročených financí. A to stále ještě hrozí nebezpečí, že nalezené peníze shrábnou sami do svých zakázek, takže na daňové poplatníky plnění za odvedené daně nezbude.
Je vůbec logické, aby vláda slibovala svůj vlastní pád? Je to úsměvné. Vyhrožovat pádem vlády mohou občané nebo opozice, ale to by museli mít na více než pouze na bezzubé výhrůžky, na rázné činy by museli mít. A máme na to? Nemáme. Takže klid, vláda nepadne, můžeme na ni kontinuálně nadávat až do dalších voleb. Pak můžeme nadávat sami na sebe.
Ještě než si začneme nadávat navzájem, osočovat se z pověstného českého kverulantství, vedení hospodských řečí, ale nakonec sklonění hlavy a její položení na špalek, přiznejme si, že ten, kdo má na svých kontech ulito dost peněz, může operovat mocí, i ekonomickou mocí, a právě díky ní své bohatství zvelebovat a moc upevňovat. Z tohoto cyklu nikdo dobrovolně nevypadne. Buď ho pohltí silnější, nebo se mašinka porouchá a celý systém se zhroutí.
Česká mašinka je, zdá se, tučně namazaná, takže se hraje o to, který silnější koho slabšího pohltí. Ale že by kvůli tomu padla vláda? Proč? Vždyť vládní garnitura je ochotná ke spolupráci se silnějšími, jen když jí nikdo nesáhne na prebendy a nemluví do odměn za proradnost.
A že média i daleko za mořem píší o zkorumpovanosti české vlády? Nad tím se vládní garnitura nemá čas pozastavovat. Musí řešit, jak z občanů vybrat co nejvíce na daních a zároveň jim vrátit co nejméně na státních dávkách a službách pro ně. Aby nemusela padnout vláda – hlady kvůli prázdným korytům.
