Znáte to tvrzení, že něco je věcí interpretace? Lidově řečeno, všechno se dá podat tak, jak se to zrovna hodí, případně jeden si to může říkat tak, a druhý zase jinak. A ještě jedno pojetí, tentokrát podle Karla Čapka, praví: každý má svou pravdu.
Po složitém úvodu nahodím ještě složitější téma - gangy mladistvých a dětí, které terorizují ulice, nebo i celé oblasti, na příklad Varnsdorf ze Šluknovského výběžku, nechvalně proslulého událostmi posledních dní. Místnímu gangu totiž velel desetiletý kluk, který si nechal říkat terorista. Zřejmě proto, že se jedná o Roma, jeho obhajoby se okamžitě chopila paní Klára Slámová a ostře zatlačila proti volání po potírání takové kriminality tak mladých dětí ve stylu „trestejme rodiče“.
Paní Klára Slámová má pravdu, když říká, že za trestné činy páchané někým, nelze trestat někoho jiného. Tím oponuje volání po trestné zodpovědnosti rodičů za dítě. V tom případě ale je na místě, aby soudy dostaly pravomoc za zvlášť významných okolnosti a u zvlášť významné, rozsáhlé, časově obsáhlé, … trestné činnosti mladistvého či dítěte snížit věk trestné odpovědnosti výjimečně pro daný případ na věk onoho dítěte. Pak vyvstane otázka, jak takové dítě potrestat.
Pokud si ale rodiče udělají ze svého dítěte zbraň a sami ho učí a navádějí, pak vysílají na akce s cílem terorizovat a okrádat lidi z okolí, trestala bych samozřejmě rodiče. Nicméně uznávám, že vyšetřovat a předkládat důkazy má PČR a soudit mají soudci příslušných soudů. Potřebují ale nástroj do ruky. A musí být uznatelné, že je-li nástrojem útoku uznatelný pes, kterého majitel poštve, aby ublížil, nebo ho pouze nevychoval a nezvládá ho, pak totéž musí platit i v případě jiných živých zbraní, i kdyby šlo o dítě nebo nesvéprávného člověka.
Nechť je na soudních znalcích, ať posoudí, zda ono desetileté dítě je tak zlé, že kriminální činnost páchá ze svého přesvědčení, pak trestejme je, nebo je naivní a hloupé a bylo zneužito svými rodiči nebo i kýmkoliv jiným. Pak trestejme toho, kdo dítě zneužil jako nástroj pro páchání kriminální činnosti, z níž měl užitek či potěšení on.
Pro úplnost ještě doplním, že v duchu hledání zakopaného psa v interpretaci je možné, že pro některou matku je odebrání dítěte nestravitelný a nepřekonatelný trest, jako na příklad vyplynulo v nedávno medializovaném příběhu cizinky, která unesla svoji dceru z ústavu a pak s ní prchala, nechala se chytit a zase prchala.
Na rozdíl od popsaného případu je pro někoho odebrání dítěte a jeho umístění do jakéhokoliv výchovného či nápravného ústavu něco, co my nazýváme šumafuk. Je dokonce docela možné, že ten, komu bylo dítě odebráno a umístěno do péče za státní peníze, se pobaveně směje pod fousy, jak s majoritou zase jednou pěkně vyběhl.
Zda odebrání dítěte je trestem, pomocí či dokonce pobídkou „jen tak dále“, to je věcí interpretace obvykle médií a pocitů obvykle toho dotyčného.
Odebrání dítěte matce a rodině je vůbec paradoxem moderní doby. Tento paradox moderní doby není však ojedinělý. Najdou se další, respektive najdou se další tresty-netresty.
Když někdo krade a terorizuje svoje okolí, pak ubytovat ho tam, kde může krást a terorizovat ještě více, to není trest. Když se někdo nestará o děti, odebrat mu je, aby se nemusel starat, a nepožadovat po něm ani peníze na zajištění dítěte a jeho materiálních potřeb, to není trest. Když někdo žije v lihu, také mu nestavíme před dveře každé ráno štěně piva nebo demižon s vínem, a přesto ctíme paradox, kdy pokud někdo hraje na automatech, stát mu dává další dávky peněz, aby si mohl jít zagamblovat.
Ačkoliv ctím právo každého na svou vlastní pravdu, není mi jasné, čím, proč a za co uvažuje paní Samková, když oponuje jednoduché myšlence starostů měst a obcí, kteří se shodují na tom, že je nutné diskutovat o snížení hranice trestní odpovědnosti a také zavedení institutu odpovědnosti rodičů za trestné činy spáchané jejich dětmi.
Oni ke svému názoru došli pozorováním historie posledních desetiletí a na závěr konzumací hořké pilulky demokracie a lásky k dětem, totiž pochopením, že region terorizoval gang, vedený desetiletým „teroristou“.
Paní Klára Slámová jim odpovídá jednoduchým protiútokem, že za děti nemohou nést trest rodiče, neboť nelze někoho trestat za hříchy jiného. Tohle je ale právě věcí interpretace. Pokud rodiče nesou zodpovědnost za své děti, psovodi a majitelé psů za své psy, opatrovníci za jim svěřené, třeba nesvéprávné osoby, pak je trestat lze.
Abych to zkrátila, rodiče „teroristy“ zřejmě pobírali sociální dávky i ve prospěch a k užitku dítěte. Zneužití sociálního systému lze trestat, zneužití psa, nesvéprávného jedince či dítěte k páchání trestného činu taktéž, takže hurá do toho. Tedy pokud lze taková výchova s pomocí sociálních dávek být považována za zneužití sociálních dávek. Pokud je to v pořádku, tak to tedy pardon.
Pak ale jsme opět na začátku, kdy všichni nechápeme, respektive každý interpretujeme jinak pojem „co je prospěšné pro společnost“. Možná ale věc interpretace se zamaskovala jinde, a sice v chování společnosti, kdy si interpretujeme každý sám za sebe a každý po svém, zda to, co je prospěšné pro společnost, obhajujeme, nebo žalujeme a odsuzujeme.
Vlastně se někdy zdá, ale je to jen a jen věcí interpretace, že v honbě za humánním chováním škodí společnost sama sobě jakožto celku.
