Peníze, které si člověk naspořil, mají cenu jen tehdy, pokud je lze vyměnit za reálnou nabídku zboží a služeb. Pokud si tedy každý z nás naspoří deset miliónů a najednou všichni přestaneme pracovat s představou, že si za ty peníze budeme do smrti spokojeně žít, zjistíme, že si za naše úspory nic nekoupíme, protože nebude nabídka zboží a služeb.
Zlaté stáří server Prakticky-zivot.cz
Proč to je tak složité? Skutečná ekonomika, hmotná výroba a hmotná spotřeba, je totiž průběžná. Proto by mělo být průběžné i financování důchodů. Jistě je dobré spořit, ale to spoření a rozpouštění úspor nesmí vytvářet velké vlny v poměru produkce a spotřeby. Jinak řečeno, rozhodující část důchodů musí být financována průběžně.
Jak odpovědět na námitky, že v případě nepoměrného nárůstu procenta důchodců ve společnosti se těmto důchodcům nepoměrně sníží jejich životní úroveň, protože v průběžném systému se bude na potřeby důchodců srážet z platů pracujících celkově méně peněz? Otázka je důležitá proto, že hlasy, které tuto námitku propagují, ji rozvíjejí o myšlenku z uvedeného vyplývající nutnosti na průběžný systém nespoléhat, ale spořit a do důchodu mít naspořeno.
Tyhle námitky jsou jen primitivní demagogie. V čem je zakopaný falešný pes? Kupní síla těchto úspor se totiž sníží proporcionálně podle snížení reálné produkce. Můžeme uzavírat sázky, můžeme se hádat a prát, ale budoucí životní úroveň důchodců závisí rozhodujícím způsobem na tom, kolik reálných statků bude společnost produkovat v době, kdy oni jsou neproduktivními penzisty.
Nad míru velké penzijní úspory rozpouštěné v důsledku demografického vývoje by způsobily velké ekonomické škody v tom smyslu, že inflace, kterou tento jev způsobí, bude demotivující pro aktivní část populace, její únik do sociálních sítí, budou-li existovat, a zastaví investice.
Sayův zákon trhů vyjadřuje tezi o vnitřní stabilitě tržního hospodářství díky cenovému mechanismu, čili předpokládá, že každá nabídka statku vytváří příjmy, od nichž se odvozuje poptávka po ostatních statcích. To je samozřejmě ideální stav, rovnováha, kolem které ekonomika kmitá tím více, čím hůře je řízena, čím je labilnější a citlivější na každý další vstup zvenčí.
Důsledkem platnosti Sayova zákona je, že aktivní část populace se snaží produkovat více zboží a poskytovat více služeb, má-li slíbeno, či spíše zaručeno, že její úsilí bude odměněno vyšší kvalitou a kvantitou uspokojování jejich vlastních potřeb. Lapidárně řečeno, současná aktivní generace pracuje pro sebe a pro příslib svého zajištění na stáří, nikoli na zajištění generace svých rodičů a starší generace. Zajištění starších generací na stáří nestimuluje výkon aktuálně aktivního obyvatelstva.
Protože vedle průběžného penzijního systému je ke zvážení možnost tzv. si přispořit, musíme se ptát na kvalita finančních produktů, ve kterých se má spořit či již se spoří.
Pokud jsou penzijní programy založeny na dluzích a denominovány v penězích, které samy jsou kryty dluhem, potom mají cenu jenom v případě, kdy dlužníci budou plnit závazky z těch dluhů vyplývající. Když začnou defaulty na všech úrovních, od hypoték až po státy, nebo dokonce hroucení měn, nezbude z úspor na penzi nic.
Námitky typu, že se úspory fondů použijí na investice do výroby, což zvýší produktivitu a zajistí budoucí produkci pro budoucí důchodce, jsou jen plané řeči, nepodložené žádnou tezí žádného uznávaného ekonoma. Jsou to tvrzení stejné váhy, jako obhajoby všemožných letadel a Ponziho systému.
Manažeři těchto letadel se těšili na zisky stejně jako se dnes těší budoucí manažeři budoucích penzijních fondů, které nám slibuje vláda. O naivitě představy úspěšnosti takových penzijních fondů mluví samo za sebe jejich určení, totiž investice do státních dluhopisů, kterými se financuje sociální spotřeba a neproduktivní projekty státního aparátu, jako je např. elektronizace státní správy.
Ekonomům hlavního proudu by taková úvaha nehrála do not, ale kdo jiný nežli oni by měl mít nastudovanou větu ekonoma Smitha o tom, že úspory jsou hmotné statky ve smyslu surovin, zboží a výrobních prostředků, které jsou nastřádané pro budoucí výrobu a spotřebu. Pro pomalejší opakuji - hmotné statky, ne dluhy a závazky.
