Když se narodila Česká vláda, k její kolíbce evidentně došmajdaly tři ne Sudičky, ale babice Smůlice, tři usmolené Smůly. Jedna řekla: „Já budu Nejhorší", druhá: “Já budu Obstrukční“, třetí: „Já budu Největší“, a jak řekly, tak, potvory, udělaly.
Nejhorší smůla na pochopení pro zodpovědné reformátory zřejmě je to, že důchodová reforma, sociální reforma, reforma trhu práce uvolnění realitního trhu, ke všemu i ta zdravotní reforma, nakonec i reforma školství spolu souvisí. Jak? Inu, přes občany. A zrovna občany nemíní reformátoři brát v úvahu, taková smůla.
Kromě toho snaha o úspěšném reformování naráží na vážnou obstrukci. O co jde? Příslušní, za reformy zodpovědní ministři nemají zájem hrát kolektivní hru, ale naopak brojit proti sobě, interpelovat, lobbovat, rozvracet, žalovat. Oni se totiž nepovažují za členy jedné vlády, ale za potentáty různých politických stran. A potentáti, jak všichni víme, se neškolí teambuilding, ale naopak lobbing.
Jedno ale jde všem potentátům skvěle. Umějí se semknout v boji proti společnému nepříteli. Neštěstím však je, že za společného nepřítele považují občany vlastní země, voliče i nevoliče. A to je ta smůla třetí, největší.
Vážněji na: http://janasimonova.blog.idnes.cz/c/189706/V-norme-neschopnosti-ministra-prace-a-socialnich-veci.html
