Chcete-li se dozvědět nějaké povedené drby na Béma, zeptejte se Topolánka, řekla si redaktorka Pařízková z Tyden.cz a vypravila se za Prázdným Topolem. Dutý sud nejvíce duní a prázdný topol zvučí slušně, řekla jsem si a hned jsem si její článek přečetla.
Rozhovor skončil Topolánkovým vzkazem ke Zvědavému Uchu: „Já naprosto kategoricky odmítám zveřejňování jakýchkoli odposlechů. Pokládám to za největší zásah do soukromí, který existuje.“ Na to moje Proříznutá Pusa panu Topolánkovi a všem politikům vzkazuje, že kšefty se státním či obecním majetkem nejsou jejich osobní či soukromou věcí, tudíž ani hovory na toto téma nelze považovat za jejich soukromou věc.
Z uvedeného vyplývá, že odposlechy o kupčení se státním majetkem či pozicemi, které jak vyplynulo, obsazovali sítí příslušníků svých zájmových skupin, nelze považovat za odposlechy soukromých hovorů, proto nakládání s nimi nemůže podléhat morálním zásadám, které platí pro nakládání s osobní korespondencí či telefonáty osobního rázu.
Za moudra, utroušená dunícím Topolánkem, se sluší poděkovat. Neočekávaný dar jako by byl darován dvakrát. Připomenutí kliky Nečas-Bém-Langer proti Topolánkovi je stejně cenné jako pozorování nervozity z událostí těchto dní u pana Kubiceho.
Jmenování Janouška, Tykače a Babiše v jedné větě s poznámkou, že poslední dva hýbou s daleko větším majetkem, než s jakým hýbal Janoušek, je za současného objemu známých odposlechů odvážné pro školačku, pro bývalého vysokého politika pak jasná nominace na cenu Slepičí prdelka.
Stane-li se člověk vysokým politikem, pak by jím měl zůstat i po odchodu z funkce, ostatně také požívá jisté požitky. Tak aby to nevypadalo, že jednoho mafiána ve vysoké politice vystřídal jiný mafián, za což mu nechal mafiánskou trafiku, aby jeho rodina dala pokoj a nekalila vodu. S tím právě souvisí to, co pana Topolánek vypozoroval u pana Béma – absence charakteru.
Čím to jenom může být, že člověk vždy vidí chyby u druhého, ale ty svoje, třeba i naprosto stejné, nevidí a nevidí? Tahle absence charakteru jako by u českých významnějších politiků v posledních dvaceti letech byla nikoli přítěží, ale podmínkou nutnou proto, aby byli přijati mezi politickou elitu.
Kdyby pak odchodem z vysoké politiky takový člověk nějakým zázrakem někde charakter zase nabyl, nejspíše by nešlo o pana Topolánka. O koho by tak mohlo jít, to mne ale vůbec nenapadá.
