Tolerujeme v ČR svobodu uměleckého projevu nad hlavami politiků?

V posledních dnech vypukla diskutérská válka na téma Smetanova hrdinství, spočívajícího v počmárání předvolebních plakátů a útěku před trestem. Obhájci Smetanova činu tvrdí, že namalovat politikům tykadla je hrdinství, umělecký projev, případně vyjádření politického postoje. Jeho skrývání se na neznámém místě v zájmu úniku před trestem pak komentují výroky, že umění a vyjádření politického postoje nemají být v moderní demokratické společnosti sankcionovány.

Volání po svobodě slova a uměleckého projevu vůbec je zajisté díků a potlesku hodný čin. Důležité je ale rozeznat, co je projevem občanské svobody do té míry, aby nenarušil občanskou svobodu druhého. Jestliže si na příklad někdo na zaplaceném prostoru vyvěsí billboard, plakát, či vlajku, které nepobuřují veřejné mínění protirasistickými či teroristickými hesly, pak není důvod je v tomto omezovat.

Pokud by obsah těchto materiálů byl v rozporu se zákonem platným v této zemi, pak jiný občan nemůže zmíněný majetek zničit, ale má věc nahlásit příslušným orgánům, tedy nejlépe PČR. Ta následně zajistí jejich odstranění.

Jestliže se někomu nelíbí něčí obličej, nemá právo mu ho porovnat po svém. Jestliže se někomu nelíbí, že jeden má majetek, kdežto on sám nemá, není oprávněn ho tohoto majetku zbavit ve svůj prospěch. Jestliže někoho políbí múza a on shledav, že sousedova zídka či fasáda domu je nudně šedá, pomaluje mu je do podoby vidin konzumenta LSD, cracku, či koksu, musí počítat s odporem vůči svému činu, dokonce i s trestem.

Stejně tak je to i s pomalovanými plakáty. Někdo si zaplatil návrh, výrobu, umístění i prostor pro umístění těchto plakátů. Samozřejmě je českou tradicí, že po plotech se čmárá, na trávníky kálí psi, keře občurávají psi i muži, zídky pak psi i ženy, na chodníky se plive, a to vše povětšinou bez trestu, i bez povšimnutí kolikrát. Ale fakticky se výsledek pak lidem nezamlouvá a kritizují jej.

Podobně si lidé, ale jen někteří, rádi zgustnou na předvolebních billboardech a plakátech. O umění nejde, o vtip většinou také ne. Jde o jakousi lidovou tvořivost, kterou nazvat projevením poltického názoru je možné snad jen pro ty, pro které plivnutí na boty jiného je správným projevem revolty vůči jeho názorům. Jinak řečeno – plivnutí někomu na boty či ošacení, jako to dělají dítka školkou povinná, je vyjádření jejich názoru na jejich úrovni. Je to stejné, jako na projev vzdoru vzít kámoše z MŠ lopatičkou přes hlavu. Na této úrovni je také malování tykadel na hlavy politiků, vyobrazené na předvolebních plakátech.

Pan Smetana, pomalovávač plakátů jednak bez špetky sporu poškodil něčí dílo, čímž zasáhl do jeho autorských práv, jednak mimo veškeré pochyby způsobil majetkovou újmu tím, že poničil zaplacené plakáty a znehodnotil zaplacený pronájem plochy tím, že na něm vystavil něco jiného, než pro co byla plocha za úplatu pronajata.

Zaplacená reklamní plocha se nesmí přelepit jinou reklamou, taktéž v předvolebním boji se nesmí přelepovat plakáty jinými, či jinak hatit řádně zaplacenou reklamní kampaň politických stran. Děje se tak a mnohdy beztrestně. Je jen na postiženém, zda mávne rukou, nebo zda bude uplatňovat náhradu za porušení svých práv soudně. Nemusí, ale může.

Není hrdina ten, kdo škodí, ale trest pak neumí přijmout. Jak je ale známo mezi drobnými grázlíky ve škole, uhnout před zaslouženou fackou paní učitelky je hrdinský čin. Proto ti, kteří schvalují lumpárničky, obdivují ty, co je páchají, a provolávají slávu a tleskají těm, co se případnému trestu vyšklíbají a uhýbají před ním, jsou těsně pod úrovní autorů těchto povětšinou hloupých a nikoli obdivuhodných činů. Jen tak malý kousíček pod nimi, jaký znamená rozdíl od „snít o tom, že něco udělám“ k „udělám to“.

Co se týká Smetanova případu, není to politický čin, ale projev vandalství, proto je v podstatě jedno, jestli ho soudila manželka bývalého vysokého politika. I tak ale pan Smetana mohl protestovat proti podjatosti soudkyně, třeba by ani nespěl, pak mohl podat odvolání a pak i dovolání, ale hlavně mohl přijmout trest 100 hodin veřejně prospěšných prací, a nečekat, co se nabízí jako alternativní možnost.

Vždyť i nezaměstnaní podle ministra Drábka mají měsíčně odpracovat polovinu plného úvazku, který vyjde tak měsíčně 160 až 184 hodin. Trest 100 hodin veřejně prospěšných prací jistě odpovídá činu, jakého se pan Smetana dopustil.

To, že vyčíslenou škodu uhradil, to udělal jen dobře. Způsobenou škodu či dluhy uhradit je první předpoklad pro život ve společnosti. Jestliže se pan Smetana rozhodl trest přijmout bez odvolání, měl jej tedy podstoupit, a ne dávat najevo pohrdání soudy a jejich verdikty, potažmo společností, která respektuje vyvěšování předvolebních plakátů s vyobrazenými obličeji politiků.

Ostatně ani ti, co v diskuzích obhajují myšlenku, že pan Smetana si trest nezaslouží, neboť se projevil jako umělec a fixkou v ruce vyjádřil i jejich nebývale inteligentní a stádní názor, ani oni za něj ten trest nevykonají, škodu za něj nezaplatili a zaměstnání řidiče, o které přišel, mu nedohodí.

Už se to tak tedy jeví, že pan Smetana se poučí ještě nádavkem v tom, že sice pár občanů mu projevilo podporu tím, že pozuráželi všechny, co v diskuzích přišli s myšlenkou, že trest byl odpovídající a čin pana Smetany nevhodný, ale jinak z nich pan Smetana nic nemá.

A co je nejcennější a pro další život ve společnosti pro pana Smetanu nejdůležitější ponaučení? Soudem vynesený verdikt platí, zaměstnavatel vyžaduje po zaměstnancích, aby v pracovní době plnili své povinnosti, předvolební plakáty a jejich vyvěšení něco stojí a za nerespektování práva jiných bude viník potrestán podle platného zákona.

Výsledný efekt rozsudku tykadlového klání bude tedy zřejmě stejný jako efekt zasloužené facky paní učitelky. Po uděleném a vytrpěném trestu všichni ztichnou, potrestaný pochopí, že tohle se nedělá a společnost se netoleruje, i když kamarádi na stejné úrovni hecovali, a ostatní jsou rádi, že je nenapadlo nebo řízením osudu nějak nestihli se k té hloupé akci přidat.

Projevit svůj názor graficky vtipně, trefně, beztrestně a zároveň vyjít ze známých obrázků politiků v České republice možné je. Dokladem je několik soudních sporů, které ku příkladu prohrála Paroubkova rodina a jejichž jádrem sporu bylo grafické vyjádření politických aktérů.

Jako jednu z velmi povedených tapetovacích ploch, kde politici šetřeni nejsou a kde tykadla na jejich hlavách by byla skutečně to nejmenší, uvádím www.ateo.cz. Nebýt svobody uměleckého projevu, který pálí do řad činných politiků, tyto stránky by neexistovaly. Kvituji s povděkem, že existují, stejně upřímně, jako odsuzuji čmárání tykadel na plakáty, vyvěšené v prostorách MHD řidičem autobusu, puzeného k činu snad nudou při čekání mezi výjezdy. Plakátový pomalovávač Smetana je podle mne hrdinou duševně nedostatečných a snad i nevyspělých jedinců, nikoli důkazem šikany umělců a potlačováním svobod jejich projevu.