Tak tedy ať sexuální výchovu učí na ZŠ učitelé, když podle soudu to rodiče neumí. Je to pravda, mnozí rodiče se rozvádějí, sem tam dítě lisknou, neodpovídají poctivě na jeho zvídavé otázky, dokonce někde v rodinách se vyskytuje i domácí násilí, dokonce občas se zjeví i nějaký ten pedofilní strýček nebo dědeček, jak víme z kriminálních kauz.
A co učitelé? Nikdo z nich není rozvedený, nikomu z nich dítě nepáchalo sebevraždu? Nikdo z nich pedofilně neuletěl? Nikdo z nich nemá problémy v navazování párových vztahů? Všichni žijí ve spořádaném manželství a se svým partnerem vychovávají šťastné děti?
Nehrajme si na utopii. Učitelé nejsou o nic lepší než zbytek obyvatelstva, a to ani v párových vztazích, ve vztazích ke svým dětem, ani v otázce sexuálních dovedností, vědomostí, vybavenosti psychické či fyzické. V čem se liší, to je pouze a jen pracovní doba 21 hodin týdně oproti 42,5 hodinám týdně v jiných profesích.
Co se týče intimní blízkosti k dětem, jsou nejblíže rodiče, případně staří rodiče, babičky a dědečci. To je důvod, proč něco tak intimního, jako je sexuální výchova, patří do rodiny, nikoli do školy.
Jestliže se ministr školství chce zaštiťovat výukou o sexuálních nemocích, pak by ho měl někdo poučit, že se ve školách učí biologie, kam se tato problematika může bezbolestně, elegantně a se vší úctou k předmětu zahrnout.
A pokud ve škole pan ředitel načapal žáky o přestávce na toaletách dělat nepěkné věci, pak existují tzv. třídnické hodiny, kde se dá probrat i takové téma, pokud se to ovšem vůbec hodí projednávat před celou třídou. Mimochodem – a hodí se puberťáky poučovat ve věcech sexu před celou třídou?
Za dob hluboké totality v českých, moravských a slovenských zemích obcházeli školy lékaři, aby tam šířili osvětu o bezpečném sexuálním chování rozjívené mládeže a zvídavých dětí. Moc nadšeni z toho úkolu nebyli, nicméně alespoň požívali více vážnosti nežli učitelé, a navíc měli vzdělání a praxi v jednání s pacienty v různém stupni součinnosti, vybuzení, schopnosti a ochoty komunikovat v poněkud choulostivé situaci s cizím člověkem.
Proč nesetrvat na pravidelných návštěvách s celou třídou dětí ze ZŠ na zubním oddělení a stejně pravidelných návštěvách sexuologa nebo gynekologa na základních a středních školách? Nebo snad i těmto odborníkům chtějí absolventi pedagogických fakult fušovat do řemesla stejně jako tlumočníkům, matematikům, fyzikům, počítačovým specialistům, chemikům i třeba sportovcům?
Člověk se až musí zamyslet nad tím, na co vše si absolventi pedagogických fakult uzurpují patent. Jako by nestačilo, že za poslední desetiletí školy chrlí žáky i studenty v přílišném počtu neschopné myslet matematicky, ekonomicky, analyticky, vyjadřovat se písemně nebo i mluveným slovem na slušné úrovni.
To snad školy ještě mají produkovat lidi, pro které jejich vlastní intimní cítění má být něco, o čem bude učitel kvákat běžně před celou třídou bez hranic a respektu samotného faktu, že sexuální cítění má být intimní a vyhrazené jen pro intimního partnera? Komu to prospěje? Samotným dětem? Jejich rodičům? Tomu máme věřit?
Argumenty, že dnešní děti ovládají více sexuálních praktik nežli jejich rodiče, proto s nimi o problematice musejí zasvěceně mluvit učitelé ve škole, vyvrátím lehce. Vážený pan ministr a příslušníci jeho pedagogických sborů by se nejprve měli podívat na staré kresby na zdích jeskyní, na ozdobné rytiny na různých starých předmětech, na obrázky z lidové tvořivosti našich prapředků na to téma, a teprve pak se chvástat svojí sexuální vzdělaností, hodnou pedagogů 21. století.
Trochu skromnosti v tom vlastním přeceňování by neškodilo. A také by to chtělo respekt k rodině a vztahu dítě – rodič. Pak už jen zbývá logicky uvážit, že každá rodina je jiná, ctí chování a tradice v různých nuancích, ale proto není správné vykořenění dítěte z rodinných tradic ve jménu všemocného ministerstva. Výsledek úvahy je nasnadě: sexuální výchova je úkolem i posláním rodiny, a ne školy.
