Reportáž z výletu do tzv. cikánské kolonie Bedřiška

Bedřiška je obytná kolonie v katastru Mariánské Hory a Hulváky, spravovaná starostkou Lianou Janáčkovou. Můj průvodce na výletě do Bedřišky pan Jiří je jedním z radních, kteří paní starostce pomáhají. Kolonie Bedřiška je obývána z 50 % tzv. romy a z 50 % tzv. bílými, čili ze 100 % občany České republiky. Je to chudičká kolonie, ne příliš udržovaná, přesto obcí pravidelně čištěná od všelijakých skládek a bouranic, které se tu a tam někde zjeví tak nějak od včera do rána. Mimochodem, Bedřiška neleží na žádném vystrkově, naopak je takticky umístěná mezi tramvajovými zastávkami, střelnicí, bývalým koupalištěm, parkem a centrem Mariánských Hor. Kdo nevěří, ať tam běží, nebo ať se podívá na mapy.cz, kde leží ulice Bedřišská v Ostravě.

Mezi finskými domky jsme minuli pár psů, jeden systematicky a soustředěně trhal uloveného zajíce. Trhání kožešiny zajíce psími zuby provází zvuk, jako když se škubem pářou švy. Většinou ale pejsci na nás štěkali z bezpečí zahrad. Nebyl mezi nimi žádný příslušník „bojového plemene“, spíše čistokrevní vořeši všeho druhu, barev a váhových kategorií. Kolonii jsme navštívili kolem 11. hodiny, všude klid a mír, převaha psů, lidí jen do počtu prstů na jedné ruce plus my dva.

S uklizenými komunikacemi se někde trochu hádaly skládky, skladiště a ruiny za ploty. Za ploty, pravda, obec úklid neřeší.

Opravdu jen výjimečně domečku chyběl satelitní talíř na zdi. Takovou hustotu satelitních přijímačů, jaká je na Bedřišce, už nikde jinde neuvidíte. Za ploty garážují auta různých věků a technických stavů, pokud nejsou na vyjížďce. Na vyjížďku vyjíždějí tak trochu přes luhy a háje, nikoli po komunikaci, kterou jsme použili my, protože jejich řidiči si v žádném případě nepřejí styk s policisty.

Některé domky působily klidným a spořádaným dojmem. Obyvatelé vysokých paneláků s posprejovanými zdmi vně i uvnitř a počuranými výtahy od podlahy téměř po strop by v němém úžasu upřímně záviděli.

Bedřiška se jmenuje také komunitní centrum.

 I tady se bydlí.

Ještě jsem vyfotila jeden nelad, který mne zaujal, čisťounký botník v dýze světlé dřevo v jinak neopečovávaném domě. Boty v botníku a polštář s koberečkem přehozené přes zábradlí balkónu dokládají, že se zde bydlí. V Bedřišce není kumšt pořídit fotku ve stylu ladí-neladí. Je to styl, který jí vtiskli obyvatelé, ať už tím, kam a jak si postaví popelnice, pověsí záclony, natřou plot nebo ho nechají pomalu se rozpadat, vyspraví dveře a okna, instalují satelitní talíř, zaparkují auto, zavřou psa. Kolorit této čtvrti, jako ostatně všech, vytváří její obyvatelé, obec jen tak jaksi docmrndává úpravou a údržbou obecních komunikací a zeleně. Tato spolupráce obce a obyvatel, jak je vidět z fotek, funguje, a to i zásluhou paní starostky i mého průvodce pana Jiřího.

Ten pán pod balkónem, co čte harmonogram komunitního centra Bedřiška, je můj průvodce pan Jiří. Není to nikdo jiný, než pan Ing. Jezerský, kterého média spolu s paní Ing. Janáčkovou ocejchovala jako zlotřilé rasisty, kteří cigány sestěhovávají do ghetta a ghetto oplocují vysokým plotem obehnaným drátem nabitým 220 volty. Jen pro vyvážení informací dodám, že plot jsme nepřekonávali, dráty nestříhali, elektrický proud nevypínali, jednoduše jsme přijeli a zase odjeli, stejně tak, jako se dalo přijít pěšky a zase odejít pěšky. O mírumilovnosti obou jakože rasistů mluví nejen to, že nechávají Romy žít tak, jak sami chtějí, aby se cítili svobodní a nespoutaní, samozřejmě v jistých mezích, únosných pro okolní společnost, ale i to, že ani jeden z nich se nepustil do křížku s médii za to, že veřejnost účelově dezinformují o jejich morálním kreditu, osobnostním charakteru a práci pro všechny občany katastru Mariánské Hory a Hulváky.

 

V mém albu chybí fotečka budovy malé školy, kterou obec dala k dispozici Romům, aby se měli kde scházet a pořádat své kulturní mejdany. Nebyla to žádná extra stavba, asi se moc nelíbila, nebo se obdarovaným nezdála nijak užitečná, a tak ji se smyslem pro černý humor rozebrali do poslední cihly. Nu, což, dostali ji, tak s ní naložili po svém.

Při pohledu na moje obrázky z Bedřišky zřejmě čtenáře na první pohled napadne, že zde žijí jednodušší lidé, kteří si nekomplikují život filozofickými úvahami a studiem všelikých mouder světa, že jim stačí ke štěstí záclona na okně a v málo udržované zahradě společník pes, že nepotřebují skalku na pyšnění se před sousedy, ani lavičku, aby sousedy okukovali při pití odpolední kávičky, že nemíní ztrácet čas a úsilí skákáním mezi řádky brambor, kličkováním kolem rajčatových keříků a odlubáváním rybízových keřů, že se obejdou bez pivoněk, tulipánů i kosatců, jen ten satelitní přijímač aby byl. Kdybych výslovně nepsala o tom, že Bedřiška je pokusem o jakousi integraci romského obyvatelstva s neromským, málokoho by to napadlo. Bohužel ani kritiky proromské politiky vedení radnice Mariánské Hory a Hulváky nenapadlo projít si Bedřišku, nahlédnout přes ploty, pokud nechybějí, a přečíst si harmonogram komunikačního centra Bedřiška.

Omlouvám se, že jsem v zápalu boje za vyváženou informovanost o péči starostky Liany Janáčkové, věnovanou všem obyvatelům katastru Mariánské Hory a Hulváky, dodala docela nudnou reportáž z tzv. cikánské kolonie. Obvykle ale skutečný život je nudnější než to, co nám servírují média. Je to proto, že média vždy pro někoho pracují a mají za úkol čtenáře citově vybudit, aby vylítl jako bodnutý sršněm a fičel demonstrovat za to, co se mu tluče do palice všemi způsoby, případně aby běsnil jako sodík na vodě nad nějakými vedlejšími problémy a zapomněl na problémy daleko závažnější, jako na příklad prorůstání kriminality do státní správy. Téma Romové je hutné, nekonečné, a tudíž vděčné. Když se budou romové a neromové (úmyslně a přesně podle významu zde uvedeného píšu malé r jako i malé n) dostatečně intenzivně a zaujatě řezat mezi sebou, nezbude jim elán na počítání, kolik se vybralo na sociální programy, kolik se vyplatilo a kam se poděl zbytek, ani na přemýšlení, jak fajnově se mají kontroverzní podnikatelé bledé pleti, brunátného obličeje a kachního žaludku, kteří v prvních pěti letech po naší-jejich sametové kvazirevoluci dokázali hladce, elegantně a nerušeně vplout mezi multimilionáře.

Se všemi, co se trpělivě dočetli až k závěru, se rozloučím obrázkem, který jsem pořídila v centru Matiánských Hor. Zatímco v Bedřišce byl jakýs takýs klid a lad, tady je systémem dopravních značek a poutačů řízený chaos.