Proč je pro média lepší zůstat nad věcí

Aféra s odposlechy paní Kočí, tedy především její zamyšlení nad šálkem dobré kávy v kavárně Segafredo, konkrétně ta pasáž, kdy paní Kočí říká, že MfD v tom jako jediné noviny jede s nimi, může otevřít téma k zamyšlení nad tím, zda není lepší pro jakákoliv média raději zůstat nad věcí, nebo chce-li čtenář nestranná.

Myslím si, že v dnešní době informačního boomu si každý, kdo o to jen trochu stojí, dokáže velmi rychle sehnat informace o čemkoliv z více zdrojů porovnat tyto získané informace a po jisté době, kdy takto porovnává získané informace, udělat si závěr, která média jsou nestranná a která poplatná době a jistému, obvykle politickému směru.

Není tedy bezpodmínečně nutné, aby opis nějakého odposlechu prozradil na noviny, že straní nějaké skupině lidí, politické straně nebo politickému proudu. Čtenáři a neukojitelní konzumenti informací všeho druhu mohou být citliví na takovou masáž zpolitizovaného média. Dá se tedy vůbec předpokládat, že jisté procento čtenářů se skutečně ve svých názorech a postojích dá zmanipulovat podle toho, jak se jim informace servírují?

Předpokládat se to jistě dá. Ale zároveň platí „všeho do času“. S největší pravděpodobností jednou dříve či později pozorný čtenář prozře, ať již proto, že nežije v izolaci, tudíž svoje názory konzultuje s ostatními „lidmi z ulice“, nebo proto, že nejspíš čte nebo prochází na internetu i jiná média.

Zejména bijící do očí pak je snaha některých novin opakovaně, nekriticky a až otravně stranit stále stejnému proudu nebo politické straně. To je okamžik, kdy noviny nebo zpravodajský server se stávají nejen tradičně tendenčně zaměřenými, ale přímo nástrojem propagandy.

Může tendenční zaměření, nebo dokonce propagandistický styl zpravodajství prospět novinám nebo zpravodajskému serveru? Myslím, že jen z počátku, kdy takto zkreslující média kasírují od toho, komu slouží. Postupem času však ztrácejí čtenáře a následně o ně nebude mít zájem ani ten, kdo šíření propagandy zadal.

Je to podobné jako překrmení vysílacího času nebo webových stránek reklamou. Posluchači, případně čtenáři vymizí a s poklesem sledovanosti zákonitě poklesne i počet „udání“ reklamy nebo propagandistických lekcí adresátům. Zadavatel šíření reklamy nebo propagandy v tom případě přestane média podporovat finančně. Vždyť nebude důvod, když je sleduje jen malé procento občanů. Nač platit za něco, co se realizuje více méně do ztracena?

Média, která ztratí konzumenty svých produktů, je budou následně marně hledat a snažit se je přetáhnout od jiných, konkurenčních médií. Získat ztracené klienty je ale nejen daleko těžší než je ztratit, ale je i nepoměrně náročnější než je získat po prvé. Pak si šéfredaktor může pomyslet něco o tom, že se dal se svým týmem redaktorů zneužít a že pro vidinu rychlého zisku nakonec médium nechali zahynout na úbytě. S načrtnutou vizí se vše jeví tak, že pro budoucnost médií je lepší zůstat v každém přítomnosti nad věcí, tedy nestrannými.

Výjimkou jsou ovšem taková média, na příklad Respekt, která si koupí s celou ekvipáží nějaký podnikatel, třeba pan Bakala. Pak totéž může být v bledě modrém, pokud si nějaký zpravodajský server i s týmem redaktorů koupí nějaká politická strana. Pak nemluvíme o médiích jako takových a je samozřejmé, že pokud pan podnikatel změní svůj záměr a svoje noviny či časopis prodá nebo odepíše, pak je to stejné, jako když fabrika zruší nějakou výrobní halu. Výrobní tým odevzdá pracovní nástroje a odejde jakožto průvod jednotlivců shánět práci jinam.

Neumím si představit, že by prozíravý provozovatel nějakého renomovaného zpravodajského serveru chtěl, aby jeho server sehrát roli zchátralé výrobní haly poté, co výroba skončí, respektive až propagovaný politický směr skončí ve slepé uličce, nebo čtenáři a návštěvnici na zpravodajství daného serveru zanevřou stejně, jako třeba lidi zanevřou na oblečení podle předloňské módy a najednou nekupují a nekupují.