Je prezident Klaus ješitný, nebo zásadový muž? Je odborník na ekologii a ekonomii, nebo rád přednáší své domněnky a prosazuje své názory, aniž by bral v úvahu názory jiných odborníků na dané téma? Smýšlí demokraticky, nebo autokraticky?
Je lidumil, rozdává prezidentské milosti ve vlnách, nebo se jeho udělování milostí zdá být účelové? Ctí rovná pravidla na trhu práce pro všechny, nebo svým synům umetl cestičku k etablování se jako ředitel prestižní školy a politik, ovládající ČEZ, dokonce nyní možná jako ministr školství, aniž museli projít praxí tomu odpovídající? Je prezidentem pro všechny, jimž hlásal nastavení stejné startovní čáry, nebo jen pro ty, co startovali s tím nejlepším náskokem?
Kolem osobnosti prezidenta Klause se opakovaně vynořují spousty otázek a rozepří, kdy jedni hájí jeho postoj, zatímco druzí jej naopak tvrdě kritizují. Pan prezident se ale stále chová tak, jak mu velí jeho povaha, doprovázející ho celým životem, samozřejmě i dráhou prezidenta.
Je pro něj typické, že jakožto vraha demokracie nepovažuje kupčení se státním majetkem a posty ve státní správě, tedy privatizaci politické moci v rukou několika mocných, ale to, že veřejnost se o takovém jednání dozvěděla formou odposlechů, vynesených z archívů BIS a zveřejněných médii.
To, že povolaní, a tedy nejspíše povolaní, ba i prezident o odposlouchaných praktikách a skutečnostech věděli, lze předpokládat. To, že veřejnost se to dozvídá až nyní, a hned volá po řešení, nápravě, trestu, to je podle prezidenta nedemokratické a nepřípustné, neboť prý jde o zásah do soukromí. Rozhovory veřejných činitelů o plánovaných tocích veřejných peněz a chystaných přesunech veřejného majetku ale nejsou jejich soukromou aktivitou, ani soukromou věcí, o níž veřejnost nemá vědět. V tom tkví prezidentův zásadní omyl.
Prezident Klaus svému image velmi ublížil svými posledními činy a výroky, na příklad udělením milosti pro paní Benešovou a postavením se za pány Béma a Janouška ve věci odposlechu, který naznačuje korupční jednání a kupčení s obsazováním klíčových pozic státní správy.
Nebyl by to on, prezident Václav Klaus, kdyby přiznal svůj omyl. Své omyly však nepřiznává ze zásady. Nebude to asi ani tak tím, že by se snad v zásadě nikdy nemýlil, ale spíše tím, že je ješita ze zásady. Jestli někdo chce být ješitou ze zásady, pak nesmí jeho omyly být tak okaté, do očí bijící a neslučující se s běžným chováním ve slušné společnosti.
Prezident nemusí být vzor ctnosti, naopak jisté nectnosti jej dělají zajímavým. Ani nemusí být neomylný či za každou cenu pravdomluvný. Všechny lidské vlastnosti prezidenta dělají lidem bližším, ba i ty špatné, pokud se ale pohybují v mezích přípustnosti pro morální cítění většiny lidí.
Proto titul prezident, který se mýlil a byl ješitný, je malichernost proti titulu prezident, který popřel pravidla demokracie v privatizaci veřejného majetku a v privatizaci státní správy. Až bude Václav Klaus opouštět prezidentský úřad, u jeho jména a funkce prezident něco už bude napsáno. Něco, co ani stovky let nesmažou a Klausova osobní domněnka, že byl nejlepší, nezastíní.
