Předvánoční blog o vánočních zvycích a zlozvycích kdysi a dnes

Také si všímáte, jak se vánoční zvyky mění, jak některé staré upadly v zapomnění, jiné se oprašují a křísí, aby vypadaly dobře i v naší technicky téměř dokonalé době, ba i to, jak vznikají nové? Některé nazvat vánočním zvykem, obyčejem, tradicí či rituálem je poněkud nepatřičné, ale na příklad rybí kosti zašprajcované v krku, těžkosti z nemírného plácání potravin všeho druhu a charakteru do žaludku, proklínání televize a podobné vánoční úkazy se opravdu stávají tradičními. To by snad bez nich ani nebyly Vánoce.

Kdysi se sešla celá rodina, aniž by se musela svolávat SMS-kami nebo maily, a rovnou do očí si všichni řekli … to já vlastně nevím, co si řekli. Dnes, kdy se lidé již nevdávají a nežení jen s občany jedné, maximálně sousední vsi, ale kdy lidé uzavírají sňatky s občany odněkud od protinožců a stěhují se za prací klidně i do končin, ležících na druhé zemské polokouli, je to se scházením rodin daleko záživnější, nebo naopak nudnější. Na štěstí s nástrahami dálek a jazykových rozdílů člověku účinně pomáhá technika. Stejně tak je technika neodmyslitelnou součástí zakomponovanou do vánočních zvyků 21. století.

Na příklad mobilní operátoři už si brousí zuby na esemeskovou vánoční a silvestrovskou smršť. Díky stále dokonalejším mobilům si umíme poslat nejen pár slov, ale dokonce i jednoduché obrázky, skutečné fotky, ba i ozvučené video. Přimlouvám se, aby silní jedinci nepřehlíželi své postarší pajdavé sousedy, kteří drží zvyky rozesílání pohlednic s psanými přáníčky, a aby jim případně pomohli doručit pohlednice na poštu nebo k nejbližší poštovní schránce.

A tak pokud oni sousedi hrdinně pajdají se zasněným výrazem k poštovní schránce na rohu ulice přes přechod samostatně, alespoň je nesrážejme na přechodu svými meďoury, land rovery, BMX a jinými technickými vynálezy na čtyřech kolech se stádem koní pod kapotou. Výmluvy, že dědula nekoukal před sebe a vlítl na přechod z čista jasna, nejsou hodny člověka, který se chce postavit za názor, že Vánoce jsou svátkem mezilidských vztahů.

Pěkným vánočním zvykem bylo pouštění skořápek vlašských ořechů po vodě a lití žhavého olova do vody. Vzhledem k tomu, že vlašské ořechy nakupujeme díky technickým vynálezům elegantně a čistě vyloupané, olovo černí a je zdraví nebezpečné, takže je doma nepřechováváme, přimlouvám se za to, abychom nečabrali vodou pro nic za nic. Jednak zdraží, jednak při nepozornosti vytopíme byt pod naším bytem. Asi většina lidí dnes namísto lití žhavého olova do vody lije vychlazené vínko do vlastního krku. Tady varuji před přechlazením krku. Nevaruji nijak důrazně, aby mě léková lobby nezažalovala, že kazím kšefty s bromhexinem a podobnými dobrotami.

Milým zvykem bývalo házení pantoflem přes hlavu za sebe. U mne doma se nic takového za hlavu házet nebude. Ani plyšák ne, natož pantofel s ostrým a tvrdým podpatkem. Věřím, že v žádné domácnosti se nehází takhle nebezpečnými předměty, navíc neřízeně a bez míření někam za hlavu. Házení má svůj účel. Buď toho zmetka chci trefit, takže zamířím a bacím ho třeba popelníkem, nebo házím miláčkovi na požádání čokoládičku, klobásku, či jinou atraktivní potravinu.

Bačkorou asi dnes nikdo nehází. Po bačkorovi to ano, ale bačkorou – to ne. Přimlouvám se za to, aby o Vánocích všichni hodili trable za hlavu, ale předem vím, že to každý nedokáže, případně někteří si to nemohou dovolit. Na příklad lékaři, hasiči a policajti ve službě ať raději profesní starosti za hlavu neházejí. To by jednoho mohlo i zabít.

Starý vánoční zvyk s krájením jablka by se klidně hodil i dnes. Jablko rozkrojíme a jíme po celý rok. Proč ne na Vánoce? Problém je, že o Vánocích se cpát praobyčejným jablkem připadá občanům trochu nemístné, zvlášť když z ledničky se usmívají mandarinky, ananas, banány, pomeranče, no leccos, třeba i višně v čokoládě.

Jako dítě jsem obvykle u babičky o Vánocích ožižlávala sušená jablka a sušené švestky. A tuhle dobrotu plnou vitamínů doporučuji. Jen pak nebudeme vědět, jestli budeme žít po celý rok. To bychom poznali právě při rozkrojení jadřince jablka napříč. Myslím si, že o Vánocích se dozvědět, že člověk roka nedožije, by byla zpráva deprimující, vánoční atmosféry nehodna, a proto se přimlouvám raději jablka nekrájet a ohryzat okolo jadřince zdravým chrupem rovnou, přirozeně po pečlivém omytí slupky, zajisté ošetřené postřikem.

Mně osobně se velmi líbí, že ani technika nedokázala zničit zvyk strojení vánočního stromečku. Tato činnost u malých dětí podporuje rozvoj jemné motoriky. Pokud dítě tajně ujídá kolekci a papírky z bonbónů ukrývá s invencí jemu vlastní, pak se u něj rozvíjí i managerské a detektivní dovednosti. Alespoň do té doby, než detektiv matka zavětří početní rozdíl mezi krabicí s kolekcí a háčky, použitými k pověšení figurek. Pak se případně rozvíjí u dítěte sportovní duch a dovednosti rychlého běhu na krátké tratě.

Přiznejme si upřímně, že zdobení stromečku nerozvíjí uměleckého ducha, a tak nesedejme na lep obchodníkům, kteří tvrdí, že sice vloni byl in stromeček s fialovými ozdobami, ale letos to musejí být ozdoby červené, nebo zlaté. Skalní vánoční odpůrci mnohdy vyměknou pouze do té míry, že z komory vytáhnou loňský celý stromeček i s ozdobami, narovnají mu větve a šup, už je zase jako živý. Jako – protože je samozřejmě umělý. Nebylo by jistě na místě myslet si, že všichni, co mají doma umělý vánoční stromeček, jsou nebetyční lenoši a lemplové, nebo nadstandardní ignoranti. Někteří jsou praobyčejní alergici.

Jeden novodobý zvyk se mi ale moc nepozdává. Jde o zvyk mezi dárečky občas zamíchat i živého tvora. Tedy pokud se narodí nový člen domácnosti, pak je to událost hodná oslav o každých Vánocích. Mám na mysli zvyk darovat pod stromeček živé kotě nebo štěně. Rozhodnutí člověka vzít si domů zvíře a pečovat o ně, to musí uzrát. Pak může takové zvíře být i dárkem. Ale že by nota bene tento okamžik nastal právě o Vánocích, tomu se nechce moc věřit. Pro živého tvora není nic horšího, než se omylem ocitnout v péči špatného majitele, než se stát špatným dárkem, nebo dárkem vítaným jen první dva týdny, pak už jaksi nadbytečným a nakonec překážejícím, nebo dokonce odporným.

Kdo chová zvíře, ten by si mohl vzpomenout na krásný starý zvyk, podle kterého zvířata kdysi dostávala o Vánocích výslužku. To ale byly doby, kdy se jedlo střídmě. Ne tedy, že dnes od žranice, po které část národa končí v péči lékařů, odsypete psovi nebo kočce. To byste jim ten psí nebo kočičí život dost znepříjemnili, možná i razantně zkrátili. Zvíře kolikrát nevydrží tolik, co člověk, pokud jde o to ztláskat vše, na co ruka dosáhne.

Naopak, člověk by si o Vánocích měl vzít příklad ze zvířátek, která jsou vděčna za pěkné zacházení a svědomitou péči, kdežto potravu obvykle konzumují kvůli boji s hladem, pamlsky pak berou jako odměnu. To je v podstatě opačný postup než ten, na který se o Vánocích chystají mnozí lidé. Čili vděčně spráskat všechny pamlsky a potraviny a pak kvůli boji o přežití být vděčen za následnou svědomitou péči lékařů a milé zacházení zdravotního personálu a domácích příslušníků.

Tohle je ale zrovna hloupý zvyk, byť jde s moderní dobou a jistotou, že technická novinka na čtyřech kolech čeká v garáži na použití. Na Vánoce radím stravovat se jako prasata. Slyšel kdy snad někdo něco o praseti, které by po štědrovečerní výslužce skončilo na protialkoholní záchytce? Nebo se žlučníkem na pohotovosti? Neslyšel. Prasátka po štědrovečerní výslužce sladce a spokojeně spinkají, nikdy neběhají na pohotovost a na druhý den hnedlinky zrána spokojeně chrochtají.

Spokojené chrochtání na druhý den po štědrovečerním debužírování přeji všem lidem dobré vůle. Já vám to přeji a vy si to zařiďte.