Aneb Co bylo i pro pana Beňáka těžké zdůvodnit. Touto otázkou, vhodnou úvahy, se vracím se ještě jednou k pátečnímu (3.8.2011) Hyde parku, ve kterém hostoval pan David Beňák. Snažil se obhajovat postoj Romů vůči majoritě, argumentoval historickými souvislostmi a opíral se o proromské organizace. Pokusím se vyvarovat emotivně laděných vět, na které už začínáme být alergičtí snad všichni.
Pokusím se zhodnotit postoj Romů k majoritní společnosti, práci a vzdělání ve srovnání s postojem k témuž, jaký zaujala vietnamská menšina před dvaceti lety. Během jediné generace je v ČR všem jasné, čeho svým chováním dosáhla která národnostní menšina. Pouze není jasné, proč Romové, startující s předstihem, stále s majoritou bojují, kdežto Vietnamci, startující z proklatě nepohodlných pozic, ve vzdělání a pracovním uplatnění Romy předstihli s tak vysokým skóre.
Proč se Romové po svých výletech po celém světě nakonec zase vrátili do ČR, na to řeč nepřišla. Je to škoda, protože mne by skutečně zajímalo, proč tedy nezůstali všude jinde, když všude jinde se k nim majorita chová správně, jen česká majorita je tak krutě diskriminující.
Letmé připomenutí, jak si čeští Romové vedli v Kanadě a co tam způsobili, poskytl ve skvělém článku kolega Polanecký. Já se chci ale zmínit ještě o jedné složité složitosti, dokonce tak složité, že s jejím zdůvodněním zápasil evidentně marně i pan Beňák. A že by to rád vyargumentoval, o tom není pochyb, leč … nenašel slova, tedy alespoň ne ta, která potřeboval.
I tak řekl dost. Mne ale mrzí, že na jeho slova moderátor nezareagoval a nezeptal se, zda svoje postřehy tlumočil Romům a pokud ano, s jakou se potázal.
Protože se podařilo nezapadnout dotazu na srovnání postavení vietnamské menšiny s postavením romské menšiny v ČR, musel pan Beňák zareagovat na dotaz, proč Vietnamci během jedné generace patří v českých školách k nejlepším, ačkoliv jejich rodiče jakožto přistěhovalci s češtinou zápasí, kdežto Romové po tolika staletích jsou stále problematičtí a výuku v českých školách nezvládají, ostatně dokonce se jeví, že děti ano)i jejich rodiče o výuku nemají zájem, ačkoliv rodiče, prarodiče i praprarodiče žijí v Česku od narození.
Toto bylo pro pana Beňáka skutečně těžké zdůvodnit. Je to pochopitelné, protože tohle nezdůvodnili dosud ani žádní romští aktivisté, ani předáci proromských sdružení, ani školení zastánci romských práv, na příklad paní Stehlíková, pan Kocáb a nyní paní Šimůnková.
Pan Beňák ve snaze poukázat na českou diskriminační náladu prohlásil, že i Vietnamci museli zabojovat s diskriminací, na příklad s takovou, že se jim prý běžně tyká. Tohle ale asi Vietnamci zrovna za diskriminaci nepovažovali. Ostatně Češi tykáním ani nemíní diskriminovat. Tykáme si i zcela neznámí lidé, kteří jsme na jedné lodi. Na příklad si tykají motoristé, turisti, diskutéři na internetu na některých diskuzích. S cizinci, kteří začínají zápasit s češtinou, si také někdy tykáme, samozřejmě oboustranně, tak i s Vietnamci.
Ti, kteří častěji jednali s Čechy, dostali okamžitě české jméno, protože jejich skutečné jméno Češi nedokázali přelámat přes jazyk, dokonce ani si je zapamatovat. Zamítnutí jména, vnucení nového jména a tykání, to v prvních letech potkalo snad všechny Vietnamce, ale zůstali tu s námi a nikdy si na to nestěžovali, natož aby pořádali organizované protestní akce nebo útoky s celým klanem na nějaké Čechy, kteří s nimi nejednali podle jejich představ.
Když k tomu přičtu, že Vietnamci postřehli, že je Češi navzájem nerozeznají, neboť jim připadají na pohled všichni stejní, dokonce si je pletou s občany jiných národností, musím uznat, že z přijetí Čechy nemohli být zrovna v rauši. Přesto jsem nikdy neslyšela Vietnamce stěžovat si na diskriminaci, a to se stávali obětí vtípků na příklad i Jiřího Krampola.
To, že tedy Romové v pracovitosti i vzděláním zaostali hluboko za Vietnamci stejně jako za majoritou, zdůvodnil pan Beňák tím, že u Romů jde o historickou souvislost za posledních 500 – 600 let. Vietnamci se prý chytli sami, asi prý proto, že sem přišli pracovat.
Takový postřeh a upřímnost mne od pana Beňáka překvapily, ocenila jsem je, ale ptala bych se, zda tuhle myšlenku zkoušel tlumočit Romům, které obhajuje.
Pan Beňák zdůvodňoval své vidění postavení Romů jako výsledek útlaku za války, komunismu i po sametové revoluci. Ptala bych se, jak se ten útlak projevuje. Vždyť v současné době mají Romové své mluvčí, organizace, které se berou za jejich práva, zkusili štěstí v Kanadě a zase se svobodně vrátili, cestovat mohou za prací po celém světě a všude mohou dokázat, jak jsou pracovití, šikovní a zdatní. Tím by se zbavili domnělého útlaku v ČR. Nebo se snad slovo útlak stalo nějakou zástěrkou pro zakrytí jejich vlastní neschopnosti splynout s majoritou kdekoliv na celém světě?
Přišla řeč i na to, že mnoho romských dětí skončí ve zvláštních, nově speciálních školách. Vzdělání souvisí se schopností uplatnění se na trhu práce, ale vůbec s vlastní seberealizací. Vzdělání koriguje světonázor a pomáhá člověku orientovat se ve společnosti. Je tedy velmi důležité pro každé dítě, aby jeho rodiče plně využili svého práva, daného Ústavou ČR a zapsali dítě na ZŠ, nadále pak dohlíželi na to, aby dítě ZŠ absolvovalo řádně až do posledního ročníku.
Romské děti ale často absolvují speciální, nikoli základní školní výuku. Proč? Na otázku, proč rodiče dávají své děti do speciálních škol, pan Beňák uvedl, že rodiče si myslí, že když jejich dítě zápasí s prospěchem, tedy na výuku nestačí, je pro ně speciální škola, kde budou dostávat jedničky, nejlepší řešení, které zajistí jejich spokojenost.
Není to tedy zlovůle učitelek, mašinerie školství či státu, ale rozhodnutí maminek dát děti raději do speciální školy, než s ním doma dodržovat nějaký řád a mrknout očkem, zda píše domácí úkoly, učí se básničky, kreslí, co má kreslit a podobně.
Toto kontrastuje s mojí zkušeností, kdy jsem v nějakém vietnamském obchodě viděla, jak maminka-prodavačka dohlížela na svoji malou dceru, aby předčítala z české čítanky, pak se jí ptala, o čem četla, a zase ji pobídla do čtení. Čeština maminky byla příšerná, čeština holčičky výborná.
Po speciálním přístupu ke vzdělání samozřejmě přichází speciální přístup k zaměstnání. O zaměstnání Romů pan Beňák řekl, že zaměstnání 5-6, dokonce 10 Romů je fatální úspěch, ale otázkou je, jak dlouho to vydrží.
Bohužel moderátor zaspal a nezeptal se, z jakého počtu Romů, případně proti jakému počtu zaměstnaných lidí ostatních národností, pan Beňák těch deset pracujících Romů počítá. Snad ne z celé komunity. Moderátor zklamal dvojnásobně, protože zazdil i příležitost zeptat se, která smluvní strana způsobí to, že pracovní smlouva pro těchto 5-6, snad i deset Romů nevydrží.
Na to je třeba ptát se. Proč pracovní smlouva s Romy neplatí dlouho, nebo naopak proč pracovní smlouva s některými Romy platí ke spokojenosti obou smluvních stran dostatečně dlouho. Na to se má ptát ani ne tak moderátor, jako spíše pan Beňák a romští aktivisté. Zjištěné údaje mají analyzovat a podle analýzy pak vydat doporučení Romům, kteří křičí, že o práci mají zájem, ale i těm, co evidentně zájem nemají.
Je nadále na romských aktivistech, aby Romům tlumočili, jak mají dodržovat pracovní smlouvu, pokud už ji získají, aby ji naplnili tak dobře, že zaměstnavatel napříště znovu podepíše smlouvu s dalšími Romy. Případně by jim měli tlumočit, co udělali špatně, že pracovní smlouva skončila a již se neobnoví nejen s nimi, ale pro jistotu a prevenci ani s jinými Romy.
Je špatně, jestliže proromští aktivisté říkají Romům, že podnikatel je musí zaměstnat. Je správně jim vysvětlit, co musejí dělat a dodržovat, aby pracovní smlouvu získali a udrželi si ji.
Možná si to neuvědomuje ani pan Beňák. Soudím tak z jeho věty z úvodu Hyde parku o tom, že investoři by měli přijít a říct: „Vezmeme kohokoliv, kdo chce.“ Investory zřejmě myslel podnikatele a majitele firem a tím kýmkoliv nejspíše myslel kohokoliv z řad Romů. Předpokládám, že jinak platí, že podnikatel může přijmout kohokoliv, koho chce on, jen v souvislosti s Romy se koriguje na povinnost podnikatele vzít kohokoliv, kdo chce.
Romům je třeba vysvětlit status podnikatele a majitele firmy a status jeho zaměstnance, dále pak vztah obou k výrobním prostředkům, budovám a vlastním výrobkům. Základním předpokladem pro pracovní smlouvu je totiž pochopení, kdo je majitelem a kdo je uživatelem těchto předmětů materiální povahy.
Zatím je stále patrno, že Romové nechápou svůj vztah k výrobním prostředkům, respektive chápou jej špatně, čehož je důsledkem jejich chybné chování v tom, že si tyto pracovní prostředky kolikrát přivlastní. Tím ale zhoršují možnost získat zaměstnání i pro ostatní Romy.
Pro úplnost dodám, že má-li pracovník filipa, pak jeho know-how a dovednosti jsou jeho majetkem, ale výsledky jeho činnosti podle pracovní smlouvy se stávají majetkem zaměstnavatele. Rom-programátor může svoje produkty prodávat podle stejného autorského zákona jako programátor každé jiné národnosti.
Majoritní společnosti a pracovně-právním vztahům s Romy všeobecně by velmi pomohlo, kdyby proromští aktivisté tyto jednoduché vazby Romům jasně vysvětlili dříve, než je mylně poučí, že podnikatel je musí zaměstnat. Správně by totiž bylo „může zaměstnat“.
Pro úplnost dodám ještě to, že ani není řečeno, že Romové musejí pracovat. Nemusejí. Buď podědili, případně restitucí získali tolik majetku, že do smrti nemusejí na práci sáhnout, nebo chtějí pracovat proto, aby si vydělali na živobytí. Ani zde není založena diskriminační nálada proti Romům. Tohle pravidlo totiž platí pro všechny lidi všech národností v celém světě, na příklad, jak se čeští Romové již měli čest přesvědčit na vlastní kůži, také v Kanadě.
Obrázek perex: eurozpravy.cz (ořezán)
