Paní Paroubková mladší vzpomíná, my také

Kdyby jen to. Ale ona dáma nám vypráví, kdo byl čím kačerem na provázku. Šikulka s postřehem podnapilého výčepního.

Sama dokázala zatím pouze vetřít se do přízně člověka, který šplhal po politicky ohnutých hřbetech nahoru. Nedomyslela ovšem, že jak se šplhá nahoru, může se také, a o to rychleji, svištět zase dolů. Nyní, kdy svištění dolů úspěšně pokračuje, mladší paní Paroubkové svitlo, že dny blýskání blesků a reflektorů fotografů předních médií jsou nevratně v tahu, že její blog je navštěvován čím dále tím mizerněji, že už i frekvence posměšků pohasíná a na její i manželovy blogy padá stín ignorance a zapomnění. Proto usedá a matlá páté přes deváté do své knihy vzpomínek dámy, která vzpomíná spíš na své domněnky a na to, o čem věděla méně než mnozí potenciální čtenáři, a která zákonitě nerozezná to podstatné od mlžení a blafování.

Tak my si také zavzpomínáme. Třeba na to, jak jsme si ze starší paní Paroubkové dělali šoufky pro její výzor zmatené vesnické tetky ztracené ve městě, pro vyšmajdané mokasíny a nemožné sukně a šaty. Pozornější diváci si povšimli, že tato paní svérázně revoltuje a dělá velkému „Jyrkovi“ křoví takové, jaké mu de facto konvenuje a patří. Když ji přinutil manželův management přečíst památnou obhajobu pana Paroubka před malachitově zelenými kachlemi, četla ji tak, aby bylo jasno, co si upřímně myslí ona. Ti, kteří si mysleli totéž, se už tak zlomyslně neposmívali jejímu kachnímu kroku a po avízovaném rozchodu a pak rozvodu s panem Paroubkem začali obdivovat její velkorysost poražené staré káry mladou ženuškou. Ale nesouhlasili s velkorysostí, s jakou se nabízela rozejít s nabubřelým „puchejřem“.

A co více. Pomalounku polehounku se spouštěly posměšky na adresu mladé kačenky, která mlsně skočila po čemkoliv, co vypadalo, že se s tím bude vézt na káře kariéry, byť pochybné. Co na tom, že to vypadalo jako žok nastrojený do dobře padnoucího obleku, který neodolal a při projevu kolegy se před kamerami chutě a dynamicky podrbal v rozkroku. Ostatně po slavném projevu „Kdo na to má“ to bylo jen dokreslení toho, co se nedalo skrýt. Primitiv v roli vrcholového politika.

Mladá paní Paroubková zastoupila svou předskokanku se vším všudy. I jí si začala média i veřejnost více všímat a poté, co vyplynulo, že pod blýskavou šlupičkou se skrývá připitomělé vypočítavé káčátko, snažící se na sebe strhnout pozornost, národ jí upřímně popřál, že se jí podařilo uspořádat sňatek s panem Paropubkem. Zároveň národ v duchu gratuloval starší paní Paroubkové, že se ho elegantně zbavila.

Ani strana ČSSD, která se s panem Paroubkem nejprve vyvezla na výsluní a pak zahučela zpátky do suterénu, nechce na svého vůdce, řečníka a buldozera vzpomínat. Tak aspoň jeho mladá manželka mu zbyla, po jeho boku věrně pobíhající jako ratlík v růžových šatičkách.

Ale tu správnou knihu vzpomínek, tu mladá Paroubková ještě někdy jistě napíše. Nicméně zatím by si snad jen měla tiše dělat poznámky, sedět v koutě jako pěna na pivě a maximálně žmoulat lem sukně a šoupat nohama. Na knihu vzpomínek má brzy a na pomluvy taktéž. Aktéři stále hrají o post v politice. To se ještě někomu může nepříjemně vymstít. Lépe se vzpomíná na mrtvé, ti totiž už nejen nemohou změnit svoji moc a pomstít se, ale ani jakkoliv oponovat. Kdežto tihle, setsakramentsky živé objekty domnělých vzpomínek mladé paní Paroubkové, ti by ještě jednou mohli obrazně řečeno pěkně dynamicky a barvitě zakroutit krkem jí i jejímu skvělému sexymozku puchejřovitého vzezření. Pak teprve bude ta kniha vzpomínek atraktivní.

V současnosti spíše platí Tvrdíkova slova, že totiž paní Patra se svojí knihou prezentuje jako frustrovaná osoba. Přiznejme si ale upřímně, že má důvod být frustrovaná poté, co si svoji budoucnost nalajnovala jako první dáma po boku českého prezidenta, leč dopadla tak, jak dopadla, tedy pokud ještě neupadne o pár pater níže.