Pan Tatár má požadavek na vládu a prezidenta jako my všichni

Zanechme půtek a přiznejme si, že pan Tatár, otec zastřeleného 22-letého muže, který se s o rok starším bratrem (postřeleným) nezváni a nečekaní vypravili na návštěvu a bližší prohlídku cizího majetku, deklaroval svůj občanský požadavek na vládu a prezidenta ve větě: „Žádám vládu a prezidenta, ať udělají všechno pro to, aby tu byla spravedlnost.“

Ve svém proslovu pan Tatár uvedl ještě svoji chybou domněnku, že se u nás střílí do dětí, což podle svých slov považuje za nenormální. Střílelo se na jeho děti, proto se snažme pochopit jeho slova. Snažme se i pochopit, že každý je něčí syn nebo dcera, něčí dítě, a to i když je mu třeba padesát.

Každého rodiče bolí, když jeho dítě, ať je, jaké je, dojde k úhoně. O to více, provinilo-li se snad jen tím, že na svou tašku s nákupem, zlatý řetízek na krku, peněženku v kapse či v kabelce, nebo snad kufřík, nesený v ruce při návratu domů ze zaměstnání nalákalo agresora, pouličního zloděje, kapsáře nebo rovnou skupinku třeba i dětí, které se zabývají programově okrádáním jiných občanů. Ztráta na majetku je nepříjemná, ztráta na zdraví, zejména pak pro seniory, může být osudná. Ztráta života kvůli neoprávněnému majetkovému prospěchu zloděje, agresora, útočníka je neomluvitelná.

Uvědomme si, že nejen každý je dítětem svých rodičů, ale mnozí jsme rodiči svých dětí. Napadení senioři tedy většinou nebudou litováni svými rodiči, ale spíše svými dětmi. Co je ale po lítosti, hrozí-li škody na zdraví, ba i na životě? Co má dělat senior, napadený dvacetiletými rafany v plné síle s nožem v ruce, odhodlanými zmocnit se seniorova majetku stůj co stůj? Co má dělat bezúhonný občan, útočí-li na něj recidivista, kluk, podmínečně propuštěný za kriminální činnost, evidentně nenapravený, o to více akční a odhodlaný? A co dělat, jsou-li takoví útočníci hned dva najednou?

Pan Tatár by asi poradil, aby senior dobrovolně odevzdal to, co si jeho synové přáli odnést, a nepletl se jim do cesty, aby o něj nemuseli zbytečně zavadit nožem, který si na údajnou návštěvu babičky vzali s sebou, protože byly dvě hodiny po půl noci, a to jeden neví, co se může stát, ani když jsou dva. Ano, takhle by se situace vyřešila bez konfliktu. Jenže k úhoně seniora, jenž si okrádání nezasloužil ničím jiným než tím, že se za svého aktivního života dobral majetku, kterým zaujal dva hochy, kteří v životě ještě nestihli odpracovat a vydělat si to, co onen senior. Bylo by v pořádku, aby majetek seniora byl dobrovolně přesunut do rukou útočníků? Bylo, ale jen tehdy, kdy senior by si tak přál učinit. Jenže mladíci tušili seniorův nesouhlas, a bohužel se rozhodli seniorův názor otočit o 180° nevhodným způsobem.

Bude jen dobře, když pan Tatár v touze prosadit svůj zájem nepoužije podobných metod a když na příště poučí své děti, jak své zájmy mají prosazovat, aby nedocházelo ke konfliktům. Ostatně, takové konflikty, jak už to vypadá, mohou skončit všelijak.

Kdyby synové pana Tatára předstoupili před ozbrojeného seniora, zastavili se před ním v přiměřené vzdálenosti a na rovinu mu sdělili: „Žádáme, občane, ať uděláte vše proto, aby tu byla spravedlnost“, určitě by překvapením ztuhl a po zbrani by nesáhl. Proč by tam ale chodili a tohle moudro pronášeli, když byly dvě hodiny po půlnoci a oni šli navštívit babičku. A proč vlastně šli k babičce oklikou kolem garáží a cestou kolem seniora mávali tím promyšleně přineseným nožem?

Co se týká práce příslušných orgánů, činných ve vyšetřování případu z Tanvaldu, není důvod ovlivňovat je, ani vyhrožováním, tlakem prostřednictvím médií, ba ani voláním prezidenta k zapojení se do vyšetřování. Takový tlak je nemístný, škodlivý, nezákonný. Pokus o ovlivňování orgánů činných ve vyšetřování může být trestný. Pan Tatár nemusí vypovídat v neprospěch svých příbuzných, jeho postřelený syn může lhát a pak se může odvolávat a dovolávat, co to půjde.

Nicméně výzva pana Tatára: „Žádám vládu a prezidenta, ať udělají všechno pro to, aby tu byla spravedlnost“ nemusí být považována ani za ovlivňování, ani za provokace, ani za odmítání vypovídat v neprospěch synů. Je to výzva za nás za všechny, kteří už máme plné zuby potyček se zlodějskými gangy a partičkami.

Jen si musíme nalít čistého vína a uznat, že chránit svůj majetek, své zdraví, ba i svůj život před recidivisty, agresory a útočníky v přesile nemůže být kriminalizováno. Nelze proti němu protestovat a demonstrovat. Nelze je nazývat diskriminací, ani projevem rasismu, a to ani tehdy ne, kdy na konci obranné akce zůstane jako memento ležet mrtvý útočník, jako z udělání Rom a ke vší zlomyslné souhře náhod v podmínečném výkonu trestu za kriminální činnost.