Jak může otrávení zvířete být klasifikováno jako poškození cizí věci?
Aneb Věc, která má svoji duši.
Vždy, když slyším smutné zprávy o tom, že někdo někomu způsobil újmu poškození cizí věci tím, že mu otrávil psa nebo koně, obejde mne smutek, či spíše padne na mne chandra, sklíčenost nad tím, že není možné některým lidem vysvětlit, co za věc vlastně zvíře je. Přemýšlím o tom, jak se s faktem trýznivé smrti svého zvířete vyrovnává majitel. Kdyby šlo o užitkové zvíře, jistě by bylo na místě mluvit o věci, která má hodnotu, vyčíslitelnou podle tabulek.
Ale jde-li o zvíře, které se nazývá domácím mazlíčkem, nebo o takové, které je partnerem na procházky a trávení volného času, případně ke sportu, které slouží k pomoci, možná i k terapii, to mi pak nepřipadá na místě mluvit o věci. A pokud to má být věc, pak by se snad mělo jednat o věc osobní obliby, jejíž cena je vyčíslitelná jen pocitem majitele.
Ke zvířatům, ale i k malým dětem mají lidé dvojí vztah. Ti, co mají zvířata nebo děti v rodině, je milují, tolerují jejich projevy, pro okolí obtěžující až hnusné, pečují o ně a ctí Saint Exupéryho (Antoine de Saint-Exupéry, prozaik, publicista a letec) myšlenku o tom, že připoutá-li si člověk k sobě nemohoucího a závislého tvora, nese za něj odpovědnost, myšleno v tom smyslu, že nese odpovědnost za jeho psychickou i fyzickou pohodu.
Takto obvykle majitelé psů i koní uvažují. Špatné je, pokud uvažují jinak a zvířata zneužívají k tomu, aby shrábli dotace, jinak zvířata týrají žízní, hladem, nemocemi a netečností k jejich existenci vůbec.
Jestliže majitelé psů a koní uvažují podle Saint Exupéryho, pak si kladou za vinu to, že nedokázali svoje zvíře uchránit všeho zlého, respektive zlých lidí. Soucítí s otráveným zvířetem, mnohdy s ním prožijí jeho poslední mučivé hodiny v jeho krátkém zvířecím životě, cítí bezbrannost svoji i zvířecí proti zlu některých lidí, ale i před zákonem, který ve zvířeti vidí věc, nikoli tvora, závislého na dobru nebo zlu člověka, tvora, který narazil na zlo a nedokázal se ubránit, tvora, který pro jednoho znamenal symboly přátelství, ochranu, bezpečí, spolehnutí, toleranci a důvěru, kdežto pro druhého zbytečnou věc.
V širším pojetí problému se nedá opomenout ani ta skutečnost, že obtěžování okolí projevy svého domácího mazlíčka nebo malého dítěte je stejně odporný čin, jako jsou odporné projevy takového tvora pro cizí lidi. A je to riskantní čin, protože budí agresi. Prvotní obranou proti možnému ublížení našim psím miláčkům tedy je nedráždit jimi své okolí, mít svá zvířata pod kontrolou a vědět o lidech, kteří se pohybují v jejich okolí.
Jestliže ale dojde k té smutné události, že někdo ublíží bezbranným zvířatům, pak bych se přimlouvala za to, aby se na takový čin nepohlíželo jako na zničení cizí věci, zbourání plotu, nebo rozšlapání košíčku mezi řádky se zelím, ale jako na nebezpečný čin agrese, namířený proti živému tvorovi, dnes proti zvířeti, zítra proti dítěti nebo slabšímu dospělému člověku.
Proč se takový čin stal, to nechť vyšetří psychiatr. Proč? Protože mnozí budoucí vrazi a násilníci začali svoji kariéru jako děti školou povinné týráním zvířat, jejich upalováním, či umlácením pro nic a za nic, jen pro svoji zábavu.
Ale ani ten případ, kdy agresor jednoduše ze svého okolí odklízí vše živé, co mu překáží, nebo co uvažuje jinak než on sám, není o moc lepší. Myslím, že Anders Behring Breivik své dovednosti nenabyl náhle ze dne na den, ale musel je trénovat. Umět zabít živého tvora není dáno každému.
Stejně tak umět postarat se o zvířata a mít je rád není dáno každému. Teď už jde jen o to, která výjimečná vlastnost je pro přežití lidstva důležitější, ale i o to, zda si člověk skutečně a upřímně myslí, aniž by se mýlil, že se pohybuje mezi živou a neživou přírodou, nebo mezi věcmi, jejichž poškozením se nic moc nestane, respektive lidstvu se nic moc nestane.
