Z událostí v Evropě by člověk odhadoval, že všichni občané mají jediný sen, a to pumpovat stále více peněz do řeckého dluhu, tak, aby Řecko splácelo dluh, možná jen úrok, leč jistinu nikoli, Německu a nakupovalo nepotřebný zbrojní arsenál z Francie a zároveň díky odporu k omezení vlastních občanů a nenasytného státního aparátu svůj dluh nadále přiživuje a vykrmuje do obřích rozměrů.
Jen pan Sulík, premiér strany SaS, působící ve vysoké politice na Slovensku, se cukl, odmítl podpořit návrh slovenské účasti na tzv. eurovalu a v konečném důsledku způsobil pád slovenské vlády. A to vše jen proto, že si dovolil opřít se proti diktátu EU k řešení řeckého dluhu financemi členských států EU. Které země fakticky EU vládnou a které také přes Řecko tímto způsobem přelévají peníze členských států do svých státních pokladen, případně na účty soukromých firem, se státní mocí spojených přinejmenším státními zakázkami, to je nad slunce jasné.
V kontextu s důvodem pádu slovenské vlády a s opakovaným hlasováním, které přineslo souhlas s účastí Slovenska na podpoře eurovalu, je žádoucí hledat odpovědi na otázku, proč politická elita ve vedení členských zemí poslouchá a plní příkazy eurounijního diktátu. Fakticky tato elita v křeslech vládní moci přece škodí svým zemím a občanům tím, že dovoluje z jejich majetku ukusovat nikoli nevýznamný díl.
Nepovšimnuto by ale nemělo zůstat ani to, kam nakonec tyto peníze transferované do Řecka poputují dále. Zmínila jsem se – na placení dluhu Německu a na koupi pro Řecko fakticky nepotřebného zbrojního arsenálu, zamluveného u francouzských firem.
Na otázku, komu tohle udržování Řecka v dluhové pasti slouží, tedy směle můžeme odpovědět, že Německu a Francii, respektive ekonomikám a bankám těchto států. Co se stane s Řeckem, to je zdánlivě vedlejší, ale mělo by být podstatné. Vtíravá myšlenka říká, že Řecko zkrachuje tak či tak, ale nejprve musejí zchudnout další státy EU.
Je to tedy snad jen pan Sulík, který vidí budoucnost Slovenska prizmatem neodvratitelného krachu Řecka? Zajisté nikoli. Ale on jediný dokázal nahlas projevit svůj nesouhlas, a tím vyvolat takový rozruch. Bohužel výsledkem nebylo odmítnutí nesmyslného ochuzování Slovenska ve jménu řeckého dluhu a hlavně zlepšení odolnosti ekonomik a bank Německa a Francie proti celosvětové ekonomické a finanční krizi.
Výsledkem nebyla ani diskuze na toto téma. Výsledkem bylo, a to je alarmující, narychlo zopakované hlasování s žádoucím závěrem. Hlasování, zmanipulované politickým odstřelem zlobivého Richarda Sulíka.
Vedlejším výsledkem pak byl pád slovenské vlády, která bude nahrazena jinou vládou, stejně formální, jako byla tahle stávající. Jen bude ochuzena o svéhlavé kverulanty, kritizující euroval. Pan Richard Sulík tedy byl neformálním politikem a, jak se zdá, svou kariéru politika skončil. Nu, alespoň odejde s čistým štítem, když už ho dějiny semlely.
Co vlády ostatních zemí EU, také jsou takové formální? O míře formálnosti vlád států EU by mohl promluvit „Sulíkův test“, ale Sulíků se nedostává. Můžeme se tedy jen domnívat, že vlády států EU pracují formálně ve smyslu zvažování a přijímání nebo nepřijímání diktátu EU. Kdyby tyto vlády jednou přijaly, jindy odmítly, pak připusťme, že plní svůj úkol a hájí pozici svého státu ve společenství EU. Ony ale diktát přijímají bez odporu. Takhle to opravdu vypadá na formální vládnutí, zatímco skutečně členským státům vládne EU, respektive pro upřesnění vládne jakýsi diktát a jakási ideologie pod hlavičkou EU.
EU je společenství národů, ale diktát EU pochází od států Německo a Francie. První obětí této ideologie, obětí na pokraji života a smrti, je beze sporu Řecko. Je načase ptát se, kdo bude další. Tedy otázka nezní, zda bude další, ale kdo to bude a kdy padne.
Ve jménu hladké porážky slabých státních zřízení, na které jedno po druhém zajisté dojde řada, je třeba z vlád předem vyloučit Sulíky a Sulíkem infikované jedince, aby nekladli nežádoucí odpor. V krajním případě se tedy na počkání vymění celá vláda a hlasování se zopakuje ihned, nu což.
„Sulíkův test“ slovenské vlády poukázal nejen na formálnost vlády členské země EU, ale také na její servilnost EU a její ochotu zaprodat občany i se státním bohatstvím své země. Proč se vlády členských zemí tak chovají a za jakým účelem vlastně mají své politiky rozesety v europarlamentu, to se lze směle domýšlet, leč závěry jsou velmi smutné.
To, že historie někdy bude soudit formálnost vlád členských států EU, to je slabou útěchou proti tomu, jaký osud tyto vlády svým zemím připravily svojí servilností politice, nepřátelské vlastnímu národu, a zradou národní cti.
Foto perex: topky.sk
