O postavení seniorů v roli důchodců v ČR

Už to vymezení se společnosti na my a senioři naznačuje mnoho. Při nejmenším to, že společnost ze svého středu vyčleňuje živočišný druh, který považuje za tak zvláštní, že si toto vyčlenění zaslouží. Kdo je tedy v očích zbytku společnosti senior?

Člen rodiny je člen rodiny, ať je jakéhokoliv věku, stejně tak příbuzný, zaměstnanec, podnikatel, pacient, klient, student – to jsou atributy, které zahrnují skupinu lidí společných vlastností, aniž by se blíže naznačovalo, jakého věku tito lidé budou. Slovo senior ale vyčleňuje jen a jen podle věku, což samo o sobě zakládá diskriminační přístup k lidem, které společnost pod tento pojem zahrne.

Jestliže s pojmem senior pracují zdravotní zařízení, vzdělávací zařízení, cestovní kanceláře, či obchodníci, je okamžitě zřejmé, že jde o vystižení vlastností lidí určité věkové kategorie v jejich zájmu. Jestliže s pojmem senior pracují drobní kriminálníci, kapsáři, kabelkáři a řetízkáři, pak jde téměř o totéž, leč v zájmu toho, kdo se chystá seniora obrat o majetek trestnou činností.

Jakmile se v ČR začne mluvit o seniorech, je to vždy v souvislosti s odsunutím věku odchodu do důchodu, v omezení valorizací důchodu, v omezení sociálních příplatků na bydlení pro důchodce, kteří nájemné z důchodu nejsou schopni platit nájemné bytu, který obývají padesát let, nově i s lepším výběrem daní přivýdělků důchodců a opakovaně v souvislosti s tím, že senioři mají žádat péči rodiny a neotravovat stát.

Ještě jsem nezaznamenala žádný pokus o vysvětlení, že dnešní senioři pracovali třicet, nebo i čtyřicet let bez možnosti schovat se na deset let do evidence zájemce o zaměstnání a ze svého platu odváděli fakticky přes 70% na různé daně a sociální pojištění. Nikde se nemluví o tom, že platy za totality byly na přežití od výplaty k výplatě a že na televizor, ledničku nebo pračku se spořilo celá léta. Z čeho by si tedy tito senioři měli našetřit na nějaká zajištění na stáří?

K nim se pomalu přidávají lidé nad padesát let, které vytlačil trh práce. I oni odpracovali desítky let, a protože v posledních letech si nemohli diktovat platy, jejich příjmy byly poměrně nízké. Ani oni si tedy nebyli schopni z příjmu naspořit nějaký poklad na důchod. Ostatně ten naspořený poklad nyní spotřebují na základní životní potřeby v období nezaměstnanosti jakožto čekatelé ne důchod bez nároku na cokoliv. Přitom jsou ve věku, kdy se ještě před pár lety odcházelo do důchodu. A nejsou o nic méně opotřebovaní než jejich kolegové, kteří již důchodu dosáhli.

Co ještě může mrzet tyto poklidné čekatele na důchod? Na příklad to, že když nastoupili do svého prvního zaměstnání za pár penízků na přežití a dovolenou 14 dní, později 3 týdny za celý rok, dostali příslib státu, že když budou takto pěkně pracovat (ne v parlamentu, kolikrát u ponku, nebo rýsovacího prkna) a odvádět daně do státní pokladny, až jim bude 56 až 60, stát se o ně na oplátku postará. Úmluva zněla stát, nikoli jejich děti. V příslibu stálo, že lékařskou péči dostanou až do smrti zadarmo, nic o poplatcích takzvaně regulačních.

To, že stát tyto padesátníky a lidi starší tak bolestně zklamal, to je nepochopitelné pro dvacetileté. Ti vidí problém v tom, že tihle přespadesátníci jsou líní, neumí prý jazyky a neumí se přizpůsobit novému prostředí, nechtějí se prý učit novým věcem a nabít si do hlav nové poznatky. Mnozí mladí zapomínají, že oni si do hlav nenabili ani stará a mnoho let známá pravidla českého pravopisu, ba ani základy slušného chování ke kolegům a lidem pokročilého věku.

I tihle přespadesátníci budou jednou seniory. Kdy? Prý člověk se stane starým tehdy, kdy rezignuje na mládí. Pak možná člověk se stane seniorem tehdy, kdy jím společnost těch výkonných a silných začne pohrdat a přestane ho řadit mezi zaměstnance, politiky, podnikatele, rodinné příslušníky, … stane se tedy seniorem.

A stane se objektem pro kapsáře, kabelkáře, řetízkáře, drobné kriminálníky, pro dealery všemožných podivných produktů. Štěstí mají ti, co zůstávají členy rodiny. A vůbec největší štěstí mají ti, co zůstávají členy ekonomicko-politických komplotů a rodin. Akčnost a práce těchto rodiny jsou totiž příčinou postavení seniorů v ČR tak, jak je uvedeno výše.

Akčnost a činnost ekonomicko-politických komplotů a rodin jsou ale příčinou i té ohromné změny v ekonomice české společnosti od dob, kdy narození nového krku do rodiny provázelo sdělení, že další krk se hravě uživí. Zakopaný pes tedy v podstatě není v existenci samotných seniorů a jejich fyzických a duševních vlastnostech, jejichž projevy i důsledky jsou známy v celém světě, tudíž by ani pro českou vládu neměly být překvapením, ale ve společnosti.

V té společnosti, která neuznává, že od seniorů něco někdy dostala v podobě jejich práce pro společnost, ale také nechce čekat na to, až něco dostane v podobě práce pro společnost od nově narozených bezbranných a péče potřebných dětí. Společnost, která nectí své staré předky, je prý odsouzena k zániku. Společnost, která nectí své nově narozené občánky a ty, co o ně pečují, je odsouzena k zániku zcela jistě.

Vlastností seniorů, zvláště pak v ČR, je trpělivost, skromnost, rezignace a poníženost. Jsou to i vlastnost po nich požadované, proto když nějaký senior klade odpor, nota bene pomocí berle, strhne se poprask a velké pátrání po příčině jeho odporu. Vlastností maminek, bránících své potomstvo, je odvaha, agresivita, egoismus vůči společnosti a obětavost pro potomka. Těmito vlastnostmi maminky společnost dráždí a popuzují proti sobě.

Přes zdánlivý antagonismus různých společenských vrstev podle věku všechny dohromady tvoří samotnou společnost a dávají šanci na její přežití jakožto celku. Kdo tedy podněcuje antagonismus mezi skupinami obyvatel ve společnosti? Zřejmě ten, kdo chce tuto společnost ovládat. Jeho cílem je tento a jiné antagonismy podněcovat a následně je využívá ve svůj prospěch a zároveň jimi způsobit neprospěch společnosti.

On sám, respektive jemu podobní a jejich vláda sama se svými ekonomicko-politickými klikami se ze společnosti vyčleňuje. Proto jí nanejvýše vyhovuje řídit společnost v zájmu svého profitu a logicky na úkor zbytku společnosti. Není pochyb o tom, že společnost řízená k pohrdání a zášti vůči seniorům a maminkám, bijícím se o své malé potomstvo, je řízena k úkoru svému a ve prospěch několika vybraných jedinců.

Ptáme-li se tedy, jaké je postavení seniorů v ČR v roli důchodců, pak možná nikde na světě tak velmi silně jako v ČR jsou nástrojem v rukou vlády. Nikde v civilizovaném světě tak výrazně ne, protože mají majetek, kdežto v ČR důchodci své výdělky kdysi z více než 70 % odevzdávali státu, proto ti, co nerestituovali, případně neprivatizovali na český způsob, žijí na hranici chudoby. Čím chudší, tím závislejší a tím nenáviděnější společností. Návnada v rukou vlády ekonomicko-politických klik, kterou lze hodit davu, nespokojenému s vládou a rozvášněnému zklamáním a beznadějí nad vlastní bídou ducha i majetku, k trhání.

Tento článek vyšel také na Czechfreepress.cz: 

http://www.czechfreepress.cz/podoteky/o-postaveni-senioru-v-roli-duchodcu-v-cr.html