aneb ******** Příběh, jak se stát bezdomovcem a jak jím zůstat, pokračuje *********
Mnou popsaný příběh Jak se stát bezdomovcem a jak jím zůstat má pokračování. Vypadalo to sice, že končí, protože ani já jsem si neporadila s úkolem získat občanský průkaz pro někoho, kdo bez něj a vůbec bez všech dokladů, tudíž i z pohledu českých úředníků bez identity, existuje 5 let. Díky Neviditelnému Psu, který příběh zveřejnil, se ale ke mně natáhla pomocná ruka, řízena nejen chytrou hlavou, ale i srdcem, jemuž není osud mojí bezdomovkyně lhostejný. Je zde tedy velká naděje, že ztracená identita se pro paní najde.
Bezdomovkyně, babka z Havlíčáku, neškodná babka a podobná alias jména patří paní Drahuši. Mohu Vám ji představit. Ona samotná ale asi nebude až tak zajímavá. To, co by mělo stát za zamyšlení, je její příběh. Pravdou je, že co bezdomovec, to jiná story, ale tenhle příběh je až neuvěřitelně prostý a postavený pouze na nepřátelském chování úřadů a konkrétních úředníků, lidí, co uměli v pravý čas použít nepřátelská, jinak docela nevinná slovíčka: „Kdyby“, „ale“ a „se nedělá“.
Bohužel i paní Drahuše si na tato tři slovíčka nedala pozor, a tak ztroskotala jak na „Kdyby“, tak na „ale“ a také na „se nedělá“. Jak se to mohlo stát?
Paní Drahuše se narodila v roce 1934 a celou dobu žila v Ostravě. Zpočátku své pracovní kariéry pomocné síly pracovala na Nové Huti v kuchyni. Za totality pracovala paní Drahuše dlouhá léta u Technických služeb Ostrava.
Jak šel čas, uspořádali jsme sametovou revoluci a časem zametli i s Technickými službami, pravda i s jejími neperspektivními zaměstnanci. Tak se stalo, že v 55. roce věku se paní Drahuše po propuštění od Technických služeb šla ucházet o důchod. Tady narazila po prvé. Úřednice jí sdělila, že jí chybí 2 roky, ale neporadila jí, co má dělat. Práci si nedokázala vyhledat, bez peněz se tedy držela muže, se kterým žila na psí knížku.
Já jsem po sametové revoluci pracovala ve třech zajímavých úvazcích, starala jsem se o tříletého chlapečka, rozvedla jsem se a pohřbila oba rodiče. Nějací bezdomovci ještě nebyli k vidění, ale já bych si v tom fofru ani nevšimla, že běžím kolem nějakého, jak jsem všechno brala hopem.
Paní Drahuše ale nebyla bezdomovcem, ani nebyla bez identity, jen byla bez důchodu. Bohužel ji nenapadlo ani po dvou letech o důchod zažádat, a tak vegetovala bez svého příjmu až do doby, kdy … kdy se pověstné muselo ucho pověstného džbánu utrhnout.
Její přítel a pan domácí, u kterého pobývala bez dekretu, zemřel. Jeho příbuzní byt vyklidili i s paní Drahuší, a to velmi rychle, aby byt mohli vrátit do bytového fondu, později známého jako RPG pana Bakaly. Tady narážíme na pár zajímavých „kdyby“.
Kdyby totiž paní Drahuše měla svůj příjem a doklad o tom, že v bytě bydlela delší dobu, mohla tehdy byt získat. Ale také nemusela. Nicméně měla by alespoň ten důchod. Jenže ona udělala hned další chybu. Nechala se vyhodit na ulici, zatímco její věci i s doklady zůstaly v bytě, později prý ve sklepě, až nakonec putovaly do kontejneru.
Další kdyby se vynořilo vzápětí. Kdyby tehdy věc nahlásila na Policii, nemusela přijít o doklady o své totožnosti. Kdybychom tedy chtěli honit bycha, mohla paní Drahuše být buď bezdomovec s doklady totožnosti, nebo bezdomovec s doklady totožnosti a důchodem, nebo mohla bydlet ve svém, sama nebo s někým, nebo v cizím s někým. Jenže je těžké bycha honit a doběhnout ho je zhola nemožné.
Paní Drahuše si se svou životní situací vůbec neporadila. Ani nešla nahlásit na Policii faktické zcizení dokladů, což udělat měla, a později, s odstupem několika let, kdy si chtěla zažádat o nové doklady na matrice, nechala se odrazit s tím, že úřednice ji nezná a tím pro úřednici práce končí.
Já jsem k ní cizí osoba, takže se mnou takoví úředníci jednat nebudou vůbec, aby se neprozradila nějaká tajná a chráněná osobní informace a s Drahuší lze vyběhnout jedna báseň, takže práce kolem vypisování formulářů o ní nehrozí. Stát takové úředníky jistě miluje, neboť díky jejich aktivnímu přístupu k problému již 20 let nebylo třeba vyplácet důchod nějaké paní Drahuši.
Jen více Takových Drahuší, aspoň zbude na prebendy pro zasloužilé státní úředníky.
Mnozí z vás si řeknete, že ta paní je hloupá a za svoji situaci si může sama. Já tvrdím, že je prostá, pomalejšího myšlení, ale že od toho mají být úředníci, aby i takovým lidem pomohli vyřídit na úřadě to, pro co jsou onen úřad a jejich konkrétní pracovní pozice zřízeny.
Situace dnes je ale taková, že ani já jakožto běžný občan nejsem schopná běžnými postupy paní Drahoši pomoci. Jsem i já hloupá? Nebo je zakopaný pes skutečně v úřednících a úřadech? Nebo je to hra státu s bezbranným občanem, kdy úředník z PČR sdělí, že nic nesdělí, ať se věc vyřídí na matrice, ale na matrice úředník sdělí, že nic řešit nebude, když nemá svědky o totožnosti člověka?
Kdo pátrá po totožnosti živého a bezúhonného člověka? Jeho příbuzní, má-li je, jinak nikdo, známí nesmějí. Úředník PČR mi jasně sdělil, že pátrat bude, až se stane trestný čin. Trestný čin zabavení dokladů se stal, ale stal se před pěti lety, takže ani s tím nepořídím, nota bene když svědci mlčí. Svědci totiž pamatují, jak se paní Drahuše vodila za ruku s panem domácím na procházkách parkem, a vědí, že spolu žili na psí knížku.
Já sama ten příběh znám jen z jejich vyprávění. A to ještě ke všemu nebylo zabavení dokladů v pravém slova smyslu, jen jejich sbalení, zamčení a nakonec vyhození a likvidace s komunálním odpadem. Takže jakýpak trestný čin? To bychom rovnou mohli obžalovat českou společnost, že z těch, co se dají a neubrání, dělá bezdomovce. A to nedopustíme. My jsme slušná, vzdělaná a kulturní společnost uprostřed civilizované Evropy.
Takže já sama za sebe se tedy pokusím ta osudová nepřátelská slovíčka, na která narazila paní Drahuše, přetransformovat do slovíček naděje, což jsou „když“, „tak“ a „by se dalo“. Něco jako „Když získá paní Drahuše doklad o své totožnosti, tak pro ni vyřídím zdravotní pojištění, zaregistruji ji u všeobecného lékaře, zažádám s ní o důchod na OSSZ, případně vyřídím s ní výplatu sociálních dávek.
Její kontaktní adresa ale stále bude nějaký obecní úřad. V závislosti na trvalém příjmu paní Drahuše by se pak dalo sehnat pro ni i trvalé bydlení. Budu doufat, že to stihnu do letošní zimy.
