Komu slouží ratingové agentury?

Komu slouží ratingové agentury? Klíčová otázka, neníliž pravda. Odpověď dvěma slovy: bankám a investorům. Dovolím si tvrdit, že ratingové agentury jsou prodlouženou rukou bank a investorů a slouží jim k tomu, k čemu slouží bačovi ovčácký pes, tedy k nahánění stáda ovcí. Jak všichni víme, ovce se stříhají a nakonec porazí. Kdo jsou ale ty ovce?

Manageři velkých firem se snaží z trhu vyšachovat malé firmy buď jejich faktickou likvidací, nebo jejich pohlcením či připojením. Manageři velkých bank se snaží z trhu vyšachovat malé banky buď jejich faktickou likvidací, nebo jejich pohlcením či připojením. Takový je trend. Velké bohatství se kumuluje do stále menšího počtu rukou.

Kdybych si dovolila nastolit domněnku, že i vůdčí politici velkých, tedy hlavně ekonomicky silných států se snaží zlikvidovat politické vedení slabých států a tyto státy si připojit, tedy jejich ekonomiku pohltit a z jejich území vytěžit, co se dá, na druhé straně však ničit a likvidovat tamní životní prostředí, zaměstnat jako levné námezdní síly tamní obyvatele, ale zisk z produkce dělit mezi své obyvatele, jak daleko budu od pravdy?

Možná tak daleko, jak daleko je od pravdy tvrzení, že zemi řídí politici, jmenované v jejím čele, a ne ekonomicky silné skupiny lidí, které drží v hrsti jmenované politiky.

Jestliže proradná vláda malého státu navíc sama ochotně pracuje na tom, aby obyvatele tohoto malého státu byli systematicky obíráni o svůj majetek, pak tímto jednáním vlastně podporuje moji myšlenku, že malý stát se stane natolik ekonomicky slabýma a jeho vláda tak neschopná vládnout a zemi spravovat, že bude potřebovat připojení k silnému státu. Nakonec, aby vše bylo dokonalé a právně nenapadnutelné, o to bude nótou pověřený politik žádat.

Ostatně dějiny už znají zvaní cizích vojsk na území státu, tak proč by se neměly seznámit s žádostí o to, aby cizí stát převzal správu státu bez vojenských cvičení a extempore.

Jak může vláda vytěžit občany své země a připravit je na připojení k jiné zemi? Pokud je otázka položena ve smyslu, jak může z morálního hlediska, pak o morálce významných politiků promlouvá mnoho kauz, které se řeší po celém světě.

Pokud je otázka položena ve smyslu, zda na to vláda má nějaké mechanismy, nebo nástroje, páky, finty a fígle, pak přece vláda může své občany obírat nejen formou daní, ale zároveň může spolehlivě připravit a takticky udržovat korupční prostředí.

Díky takové situaci si příslušníci vlády mohou vylepšovat svůj ekonomický potenciál velmi silně a rychle. To se jim může hodit, až budou potřebovat z oškubané republičky zmizet mimo dosah neodvratitelné krize a chudoby v zemi. Ostatně i oni by se časem mohli stát objekty, vhodnými k pohlcení silnějším protihráčem.

Mimo kolaborující vládu, což bývá případ některých zemí historicky opakovaný, může nastat i to, že vláda je jednoduše slabá, složená z málo vzdělaných či prozíravých politiků. Heslo nevědomost hříchu nečiní se, jak už to bývá, ani v tomto případě nedá použít jako omluva a kromě toho obě varianty se nevylučují.

Jaké je postavení ratingových agentur v tomto „chaosu“, který ale jak jsem popsala, může mít pevný řád, směr, strategii i taktiku? Ratingové agentury vystupují a chovají se tak, jako že jsou nad věcí, nadnárodní, mimo hru, jako že se jich situace v zemi, kterou posuzují, nebo dokonce i kde mají svůj domicil, netýká. A staví se bohorovně do pozice, jako že jen ony jsou povolány k tomu, aby hodnotily stav, objekty, firmy, banky i státy, a jen ony mají nejen právo a správné nástroje k takovému hodnocení, ale i pravdu.

Toto potvrzuje i obrana ratingové agentury, která se vzepřela nařčení, že svými verdikty poškodila Itálii.

Ratingové agentury samozřejmě pracují čistýma rukama, jen formou udílení, snižování či zvyšování ratingů nálepkují firmy či státy, ale svá tvrzení nemusejí opírat o argumenty, ani se za ně nijak zpovídat. Samozřejmě také nezodpovídají za spuštění událostí a věcí příštích, které po jejich vynesení ratingu nastanou.

Snížení ratingu státu může zdražit jeho státní dluh, případně zhoršit přístup k půjčkám. Stát, respektive jeho ekonomika je po takovém prohlášení ratingové agentury ještě zranitelnější., než byl před vynesením ratingového hodnocení. Zvýšení ratingu samozřejmě působí opačným směrem, zpřístupní půjčky, sníží úrok, kterým stát splácí dluhy. Podobně si pohorší nebo polepší díky ratingové panice i firmy nebo banky.

K čemu jsou takové urychlovače ve výkyvech ekonomické síly firem, bank i států dobré? Vždyť boj o znovunabytí stability systému je de facto jemná práce. Systém se musí řídit jemně, jen pošťouchnout a počkat na výsledek, pak opakovat jemněji nebo razantněji, podle toho, jak to dopadlo. Rozhodně ke stabilitě nedopomohou žádné kopance, ani urychlovače houpání, ani když je budeme nazývat doporučeními renomované ratingové agentury.

Vzhledem k tomu, že silnější hráči chtějí pohltit nebo zlikvidovat slabší, a zároveň silnější hráči se prosadí na úkor slabších, nemůže to být jinak než tak, že ratingové agentury svým chováním sledují zisk nebo alespoň napomáhají zisku silnějších hráčů, tudíž skutečně podporují pohlcování ekonomicky slabých firem silnějšími, totéž platí a mohlo by platit i o státech.

Čemu tedy slouží ratingové agentury kromě toho, že svým chováním podporují nestabilitu ekonomik? Slouží přímo businessu silnějších hráčů nebo pouze vytvářejí alibi pro dravost ekonomických predátorů na trhu? A co za svůj verdikt ratingová agentura získá? Tato otázka se vtírá o to dotěrněji, oř více sílí hlasy, že ratingové agentury de facto škodí ekonomikám, případně stabilitě bankovního sektoru. O stabilitě státního zřízení nebo státní ekonomiky v tomto smyslu se ještě veřejně nemluví ani nepíše.

Pokud ratingové agentury mají vazbu na silné hráče na trhu, který agentury takto rozkmitávají, pak jistě za své houpání od silných hráčů obdrží honorář. Zadarmo ani kuře nehrabe, ani chůva nehoupe, natož pak ratingová agentura, která má tu moc, že svět businessu poslouchá, co ona řekne, a řídí se tím.

Možná dokonce ratingové agentury takto neřídí svět businessu, ale je to opačně. Svět businessu řídí ratingové agentury podle toho, jak se cítí, na co je připraven a na co si troufá. Ratingová agentura pak jen svým verdiktem označí kus na porážku, ale až tehdy, kdy je čas porážet, prostředky připraveny a organizace hodovacího menu a zasedacího řádu naplánována.

Nebo jinak řečeno, až ekonomičtí predátoři, supi a hyeny budou připraveni splnit své role.

A co banky, zvláště ty silné? Ty přece bývají finančně angažovány ve firmách, nota bene ve státních ekonomikách. Velkým bankám se následně uhradí jejich ztráty z veřejných zdrojů, tedy ze zdrojů, které se pořídily výběrem daní občanů.

Kdo nevěří, ať si vzpomene na pumpování peněz do bank jak v ČR, tak v zahraničí, USA nevyjímaje. Malé banky padnou, velké posílí. I toto dokresluje pravdivost mého tvrzení, že se přesouvá bohatství z většího počtu rukou do menšího počtu rukou, v daném případě z většího počtu malých bank do menšího počtu velkých bank.

Jak je to ale možné, že se vybere ve stejném státě k porážce, odpisu, likvidaci, odstřelu, nebo jak je libo situaci popsat, konkrétní banka, zatímco jiná konkrétní banka naopak posílí? Jak je to možné, že na příklad Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a snad i další evropské státy prožívají dnes horší krizi a vyšší zadlužení než včera, a zítra na tom budou hůře, nežli jsou dnes, zatímco silné Německo a jeho ekonomika jsou dnes silnější než včera a zítra budou silnější, než jsou dnes?

Existují tyto státy snad v jiné Evropě? Ptám se proto, že vliv evropské globalizace je v posledních deseti letech naprosto nepopiratelný a neoddiskutovatelný. Ostatně pro podporu vybraného státu existují přece evropské fondy, veřejné zdroje, pořízené de facto výběrem daní na občanech členských států EU.

Je možné, aby některá země pár měsíců před bankrotem měla vysoký rating? Je. Je možné, aby firma před bankrotem obchodovala a vyráběla plnou parou vpřed? Je. A je možné, aby banka den před krachem sbírala vklady klientů? Je.

Zdalipak si čeští občané ještě vzpomenou na banky a jejich krachy v ČR před deseti lety? A zdalipak někteří čeští občané mají doma nějaké akcie z kupónové privatizace, k nimž firmy už neexistují?

To jsou zkušenosti k nezaplacení, bohužel ne každý si tyto zkušenosti chce připustit, a ten, kdo je ochoten si je připustit, takto činí poměrně neochotně a nerad. Zeptám se: Byli snad kdy takto přezkoušení občané tehdy nebo kdykoliv jindy varováni nějakými verdikty ratingových agentur, že banka, kde mají peníze, hodlá zavřít krám? Nebyli. Vzpomínám si však, že významnější organizace byly varovány, takže svoje úspory včas odklidily jinam.

Ratingové agentury v takových případech nezaúřadovaly. Nebo zaúřadovaly? Řekněme, že tamtamy bily a kouřové signály proudily, ale jen pro vybrané, pro ty, co byli určeni k zbohatnutí, přinejmenším k nezchudnutí.

Jako bumerang je tedy zpátky otázka významu a adresnosti zodpovědnosti verdiktů ratingových agentur. Vzhledem k tomu, že ratingové agentury zatím snad nikdo nežaloval, že třeba svým verdiktem poslaly ke dnu nějakou firmu nebo banku, vypadá to, že nad nimi drží ochranu někdo velmi významný a silný, přinejmenším tak moc významný a silný, že dokáže verdiktů ratingových agentur využívat. Namísto slova verdiktů rovnou použiji termín nafukování investičních bublin a prohánění investorů.

Na tomto místě přiznávám, že článek jsem tvořila již dříve, takže včerejší krok italské vlády, kdy zvažuje zažalovat ratingovou agenturu, rozsvěcí další reflektor pro nasvícení a lepší vidění významu ratingových agentur.

To je také důvod, proč není ku prospěchu věci dělat předčasné závěry ani tohoto článku, ani významu ratingových agentur. Ještě se něco dozvíme, možná se i poučíme.