Kdo mi zkazil radost z dárku za dukáty idnes.cz

Objednaný dárek za nasbírané dukáty nechodil a nechodil. Nebylo to po prvé. Takových dárků nebo výher, co nechodily a nechodily, jsem dostala více. Na poště jako by věděli, o co jde, a tak mi ho nejen nedoručili, ale ani neavizovali. 

Někdy jsem zvětřila podle toho, že někdo známý už stejný dárek nebo výhru dostal. Jindy jsem se mailem zkontaktovala s odesilatelem a ten mi zákeřně prozradil datum odeslání a někdy i číslo zásilky. Nebo se události seběhly jinak, což mne opravňovalo k tomu, abych šla na poštu obtěžovat osobně.

Tentokrát jsem opět vytušila zradu, a tak jsem se mailem dotázala paní Lukášové z MAFRy. Bohužel neodepsala. Ale zareagovali doručovatelé samotní. Dnes mi doručili lísteček o oznámení zásilky ze sobotního data. Prý mne v sobotu nenalezli doma. A že takhle hned v sobotu, pomyslela jsem si a vypravila se pro balíček.

Takticky jsem u volné přepážky učinila dotaz, zda s danou doručenkou patřím k okýnku vlevo, nebo k tomu vpravo. Paní mě poslala vlevo. Poté, co jsem si vyčekala frontu, dozvěděla jsem se, že správné okénko je to druhé. Mezitím fronta od druhého okénka byla přesměrována k té paní, co mě takticky poslala jinam.

Tak jsem si vyčekala další frontu a po slovním souboji, kde je balík, jsem si ho vybojovala, správně česky vydržkovala. Balík byl, chudák, celý pomačkaný, oválená a lehce naškubnut, ale cítila jsem se jako vítěz, přivinula jsem ho na hruď a pádila s ním k domovu.

Doma jsem ten zázrak nafotila, aby si i divák a budoucí klient České pošty přišel na své. Uživatel České pošty by měl vědět, do čeho jde. Proto fotky, dokumentující, co se s mým dárkem dělo, přikládám. Z obrázků je patrné, že zacházení s balíky na České poště je bezkonkurenční a k nezaplacení.

Tomu, kdo z marketingu Idnes dárky pečlivě balí do obálky vycpané bublinkovou fólií, patří gratulace za prozřetelnost. Tomu, kdo dokázal i přes všechny obaly promáčknout kovový obal zrcátka, patří také gratulace – za dovednost. A my si zopakujeme vtip o tom, jak havaroval vrtulník s prezidenty USA, Slovenska a Česka u kanibalů.

Kanibalové všechny tři prezidenty zajali a s pobavením jim sdělili, že každý z nich bude celý týden sedět sám v chatrči se dvěma skleněnými koulemi, se kterými si sám nacvičí nějaké hodně atraktivní kouzlo. Pokud s ním ohromí hlavního šamana, nebude sněden.

Po týdnu šaman navštívil amerického prezidenta, zvědav, co se naučí. Američan pískal a koule podle jeho pískání skákaly a tancovaly. Šaman utrousil, že tohle umí u kanibalů i ženský a že tedy Američana si dají k večeři v guláši.

Poté se šaman se svými nohsledy odebral k chatrči se slovenským prezidentem na výzvědy, co předvede on. Slovák začal tancovat a koule kolem něj poletovaly, svítily a pískaly. Šaman se zatvářil znuděně a pravil, že tohle umějí všichni kluci na diskošce a že tedy ze Slováka udělají pečínku.

Pak poněkud naštván vletěl do chatrče s českým prezidentem. Kouká, ten sedí v rohu chatrče, u nohy mu leží dvě půlky jedné koule, druhá koule nikde. „Kde je druhá koule?“ Zeptal se v hrůze, že ji Čech spolkl. Po smutném zahuhňání prezidenta vyletěl ven, praštil sebou na záda a začal se smát a kopat nohama: „Tak tohle je pecka, to tady nikdo neumí, ten blbec jednu kouli rozbil a druhou v zavřené chatrči ztratil! To mě musí naučit, s tím budu světový!“ A houkl do chatrče: „Zvu tě na večeři! Dáš si guláš nebo pečínku?“

Tohle tedy byl jeden vtip. Ten druhý, o tom, jak Česká pošta je podnik moderní a světový, končí podobně. Co se u nich neztratí, to se aspoň rozbije.