Kdo jsou ženy, které milují muže, kteří vraždí

Moc čárek v názvu, viďte? Ale schválně, položili jste si někdy tuhle, možná ne až tak složitou otázku? Položila si ji i jedna německá psycholožka, která později na dané téma napsala velmi zajímavou knihu, bohužel ne příliš rozšířenou. I já jsem ji v knihovně zakopala do některé z posledních řad.  Až teď mi ji připomněl článek: http://www.novinky.cz/koktejl/235725-studentka-ma-zvlastni-uchylku-zamilovava-se-jen-do-vrahu.html

Mnou zmíněná studie německé psycholožky dokládala na skutečných příbězích fakta, že takové samaritánky, jaké popisuje článek, byly mnohdy i ženy vzdělané, na příklad advokátka, učitelka, spisovatelka, manažerka, čili nebyly vyloučené ze společnosti, některé dokonce byly i vdané a s početnější rodinou, čili nebyly osamělé, některé byly velmi dobře situované, čili nebyly ekonomicky strádající, neschopné pořídit si i jiné životní podněty či koníčky.

Ty společensky výše postavené neváhaly obětovat svůj společenský status.  Advokátka dík své zaslepené ochotě dokázala obhajovat protispolečenské jednání tak vynalézavě, až sama skončila ve výkonu trestu.  Ty zaměstnané na zajímavých postech přišly o společností uznávanou práci, a přesto nelitovaly. Ty vdané opustily spokojené manželství a ty s dětmi opustily i své děti. Ty movité utrácely balíky peněz za cestování stovek kilometrů týdně tam a zase zpátky, jen aby mohly z očí do očí přes plexisklo hodinku pozorovat svého milovaného vraha.

Všechny do jedné věřily, že jejich favorit je nevinen, ačkoliv proti němu mluvilo mnoho důkazů, rozumnou úvahou nezpochybnitelných. Všechny, které toužily vdát se za svého vyvoleného, k výkonu trestu za opakované vraždy odsouzeného, věděly, že si s ním ani nepodají ruku, protože to zákon nedovoluje, a přesto jim jejich nový osud, který si zvolily, vyhovoval a bez reptání souhlasili se stavem po svatbě takovým, jaký podle zákona o styku veřejnosti s několikanásobným vrahem bude.

A co vrazi, kteří za mřížemi našli svoji novu celoživotní lásku? Zase stejné kopyto. Byli opuštěni nejen známými a přáteli, ale i vlastními příbuznými, doslova žili na okraji společnosti, vraždili zvlášť surově a ze zvlášť hloupých či chamtivých pohnutek. Pocházeli z neúplných rodin, od mládí se pohybovali na hraně zákona, ve smečce nebo jako solitéři, lovící ve společnosti svůj okamžitý prospěch podle momentální pohnutky.

Všichni přistoupili, zdálo se, upřímně na tuto běžným lidem nepochopitelnou „hru“, vyprovokovanou „samaritánkou“, která hlavně k sobě se chovala naprosto nesamaritánsky. Psali si s ní zamilovaná psaníčka, dělali zamilované kukuče přes plexisklo a těšili se na svatbu a snubní prstýnek. Každý z pozorovaných a zdokumentovaných vztahů působil jako procházka dvou holoubků růžovým sadem po cestičce bohatě posypané nalámanými kousky suchého rohlíku.

Nedokážu uvěřit, že odsouzení svoji roli tak z hloubi duše přesvědčení dokázali přijmout. Stejně tak mě míjí závratné poznání, které osvítilo“samaritánky“, aby „pochopily“, že několikanásobný vrah, opovrhovaný celou společností, je středobodem jejich soukromého vesmíru.

Je možné, že nudící se odsouzenec k doživotnímu klimbání za mřížemi v izolaci od normálního světa bral tohle „povyražení“ jako zpestření své dlouhé chvíle. I kdyby oni řekli o sobě cokoliv, nikdo by tomu nevěřil, stačí už jejich trvání na své nevidě proti mnoha důkazům, svědčícím proti nim.

Jejich „partnerky“ v projektu podivných mezilidských párových vztahů byly sdílnější, upřímnější a nezákeřné v posouzení sebe sama. Všechny pocházely z pokřivených rodinných vztahů v mládí, z neúplných rodin a z doslova patologických vztahů svých rodičů, pokud se je vůbec podařilo dohledat. Ale to klíčové, to bylo skutečně jen jedno.

V článku, na který odkazuji, ta klíčová odpověď je, ponořená do textu, a tudíž lehce přehlédnutelná. Proto ji zviditelním. Ona zmiňovaná dvacetiletá samaritánka o sobě říká: „Oni pak na oplátku pomáhají mému nízkému sebevědomí.“