Jan Palach je ten, kdo nevěda kudy kam, sevřen rezignací svého okolí na to, co jeho užíralo k smrti, zvolil smrt. Bolestivou a pro ty, co byli svědky, nezapomenutelnou. Smrt upálením. Lidé se Palachově odkazu odvděčili tím, že každý rok si jeho čin připomenou, byť všichni do jednoho vědí, že Jan Palach svým činem zarmoutil především své nejbližší, své rodiče, dále ničeho nedosáhl a co hůře, dal podnět k podobným činům.
Josef Mašín je ten, který zabil člověka, ležícího bezbranně u jeho nohou, protože, jak pravil, sehnat zbraně byl výkon, hodný demonstrace síly a faktu, že ty zbraně sehnal. Josef Mašín prchl do zahraničí, údajně před nepřejícím režimem. Za hranicemi se staral jen sám o své blaho, na režim. Nevzpomínal na ostatní, kteří zůstali a třeba bojovali s tímto nenáviděným režimem ve své domovině.
Josef Mašín s ale po čase vzpomněl, že za hranicemi svojí báchorkou o udatném boji s komunistickým útlakem vytřískal málo, pročež by při troše snah snad mohl vytřískat něco více i ve své domovině. A tak se vrátil a za potlesku své setry a pár hlupáků, kteří uvěřili v jeho udatnost a zároveň přehlédli jeho sobeckost, začal pracovat na získání ocenění a samozřejmě nějakého toho finančního odškodnění za utrpěnou újmu, kdy se nemohl vrátit do své vlasti zodpovídat ze zločinu zabití nějakého úřednického ňoumy, který Josefu Mašínovi nestál za slitování nad jeho příbuznými, kteří jeho smrt opláčou.
Josef Mašín, zřejmě popuzen nejednotností českého národa, kdy většina občanů v něm vidí vraha, nikoli hrdinu, se rozhodl těmto „zaslepeným“ pokálet jejich hrdinu. Tak honem, kterýpak by byl k pokálení vhodný. Nu, co takhle Jan Palach? K Mašínovu veřejnému pohrdání činem Jana Palacha mohu dodat ještě to, že Josef Mašín si nakálel na své vlastí nohy, respektive přikálel si, protože to, v čem se brodil po mnoho let, to je jeho osobnostní žumpa.
Našli se mnozí občané, kteří tuto žumpu přehlíželi a chtěli bratry Mašíny uctívat jakožto hrdiny, ba dokonce byli ochotni s oponenty diskutovat do pozdních nočních hodin, aby je přesvědčili o lidských kvalitách svého hrdiny. Poté, co Josef Mašín veřejně plivl na památku Jana Palacha, počet hlav ve svém fun clubu silně omezil. Mnohé hlavy se smutně sklopily a odklonily, snad jen pár omezených hlav zůstalo a tvrdohlavě drží stráž za obhajobu památky hrdinů Mašínů.
Josef Mašín? Aha, to je jen vrah, co neměl slitování s omráčeným poraženým a odzbrojeným člověkem, a ten, co pohrdá symboly českého odboje, ačkoliv sám se chtěl symbolem českého odboje stát. To je ten zbabělec, prospěchář, vrah a nepřející uražený závistník, vzteklý a naštvaný proto, že jeden mladý kluk jediným činem dokázal tolik, že na něj jeho národ nikdy nezapomene.
Už je to tak, že český národ je spíše národ Palachů, kteří trpí a mlčí, nakonec trpí a umřou. Jaký národ je ten Mašínův, který s humbukem vraždí a žádá odměny a ocenění, to nevím, ale česká národ ne.
Na obrázku Jan Palach, převzato z Eurozpravy.cz
