Na procházkách se psem si člověk více všímá svého okolí, a tak se mi někdy stává, že najdu ztracené doklady, nebo mobil, nebo lup – samozřejmě zbytky lupu, to hlavní – prachy už jsou v prachu. Po negativních zkušenostech s úřady, to je s policií, které jsem se kdysi neúspěšně pokusila vrátit nalezeného psa, a také se ZŠ, kam jsem jednou šla vrátit mnou nalezený žákyní zmíněné školy ztracený občanský průkaz, vracím nalezené věci výhradně majiteli, kdyby mě to mělo stát kredit z telefonního účtu.
Proč se o tom vůbec zmiňuji. Ne proto, aby mě někdo pochválil, jaká jsem šikovná, nebo se mi vysmál, jaká jsem naivní, ale proto, že při řešení posledního nálezu lupu mě pobavilo to, že okradený projevil stejný názor na práci PČR, pod jehož vlivem jednám i já jakožto nálezce.
Tentokrát jsem našla kufřík, rozházené doklady, fotku, kapesníčky a svačinku, vše promáčené několikahodinovým deštěm. Protože jsem v jedné ruce držela psí vodítko a ve druhé deštník, posbírala jsem jen kufřík s doklady, zatímco svačinku a promáčené kapesníčky jsem velkoryse nechala pro sběratele potravin a pokladů, kteří tudy každou hodinu procházejí.
Po procházce se psem jsem doma vše mokré roztřídila a založila sušit, nakrmila psa a vyhledala kontakt, na který by se dalo zatelefonovat, že lupem bylo pohrdnuto, byl odhozen a čeká na původního majitele u mě. Majitel zajásal nad doklady i nalezeným kufříkem a jeho obsahem a přifrčel si pro všechno co by dup.
Vysvětloval mi, že v noci jim vykradli auto, zaparkované pod okny. Upozornila jsem ho tedy, že lup jsem našla téměř na stejném místě, jako asi před třemi lety jiný lup, proto může policii předat můj kontakt, kdyby se vyšetřovatelé zajímali, kde se věci našly.
„Ale, prosím vás, s policajtama já nic neřeším. Ještě to tak. Škoda času, stejně se nic nenajde a nikoho nechytnou.“
Pro mne by to také byla ztráta času, cesta s nálezem na obecní úřad nebo stanici PČR, sepsání protokolu, možná by na mě padlo podezření, že ausgerechnet za naším barákem na stejném místě zase kufřík, nálezné bych nedostala, nevěděla bych, jestli se našel majitel nálezu, ani bych neviděla, jak skáče radostí, že se se svojí věcí shledal. A kdo ví, kdy by se se svojí věcí shledal. A v jakém stavu asi? Určitě by mu nikdo doklady pečlivě nesušil.
Co je ale vážně k zamyšlení, to je to, že zatímco v oněch lokalitách si s námi pejskaři policajti hrají na policajty a pejskaře, pročež zapisují, kdo nemá čivavu na vodítku, zloději si s nimi hrají na policajty a zloděje s pejskaři na to, kdy kdo první najde lup, a tak ve chvíli, kdy pejskař zapadne za roh, odhodí lup a chechtají se zpoza buka, jak jiný pejskař lup najde.
Tak tohle je náš svět - protože policajti nemají čas na hru na policajty a zloděje právě proto, že si s pejskaři hrají na policajty a pejskaře, musejí si pejskaři hrát se zloději na zloděje a pejskaře a pak ještě pejskaři s okradenými na pejskaře a okradené. Přitom kdyby si policajti obětavě a zodpovědně hráli se zloději na policajty a zloděje, měli by pejskaři od nich svátek a zároveň okradení by měli svátek od zlodějů, aspoň trošičku.
