Převyprávím dialog své známé při večerním venčení dvou psů se zodpovědným pánem od policie, který ačkoliv přišel vypsat pokutové bločky řidičům špatně zaparkovaných aut, přes padající soumrak, spíše tmu, zmerčiv, že psi nejsou na vodítku, neváhal přeskočit zídku a na onu dámu s oběma psy si řádně posvítit.
„Paní, víte, co jste provedla?“
„No, tak asi nemám psy na vodítku.“
„A mají ti psi známku?“
„Mají.“
Policajt si našel známku v psím kožichu a posvítil si na ni:
„Jaké číslo tam je?“
„Nevím, já si to nepamatuji.“
Policajt si posvítil na známku druhého psa, psi drželi jako hluší dveře:
„Proč má ten pes jinou známku?“
„Protože je z jiné obce, já ho hlídám dceři.“
„A proč má ten pes druhou známku?“
„To není známka, to je značka, že je očkovaný.“
„To je dobře,“ pravil policajt a posvítil si zase na toho prvního psa:
„A proč tenhle pes má jinou tu známku o očkování?“
„Protože je z jiné obce a chodí k tamnímu, jinému veterináři.“
„Zaplatíte pokutu za to, že psi nejsou na vodítku. Máte občanský průkaz?“
„Nemám, já tady bydlím, tak ho na procházku s sebou nenosím.“
„Tak mi nadiktujete jméno a adresu (to by o majiteli hravě zjistil podle známek těch psů).“
„Anna Kočková.“
„Anna se píše se dvěma en?“
No, to bylo tak všechno. Paní pokutu zaplatila a byla ráda, že policajt nebyl falešný, jak se po jeho odborných otázkách začala pomalu, leč jistě obávat.
Na otázku, co tím chtěl básník říci, odpovídám toto: Policajti by měli absolvovat školení, jakými známkami bývají opatřeni psi v obci, kde slouží, i v obcích sousedících, dále by měli rozeznat značky o očkování psů, také by měli mít znalosti z jazyka českého alespoň do ré míry, že dokáží napsat všechna křestní jména, uvedená v kalendáři, hlavně pak ta nejfrekventovanější, jako je například Anna.
