Protože už čtvrtým rokem chovám pejska, vím, že pes je věc, ale v dané chvíli, kdy jsem takovou věc našla, mě tenhle fakt, že pes je věc, přinutil k zamyšlení, jak se taková zvláštní věc má správně odevzdat do ztrát a nálezů. Telefonicky jsem totiž policajta na drátě nepřesvědčila, aby si pro zvíře přijela odchytovka. Trval na tom, že mám zvíře odevzdat na magistrátě do ztrát a nálezů jakožto nalezenou věc.
Na procházce se ke mně a mé věci na psím vodítku přidala černá labradorka, asi desetiměsíční, krásná, zdravá, komunikativní, důvěřivá, hladová, žíznivá a opuštěná. Stala jsem se nálezkyní věci, která na mě koukala důvěřivýma očima, v hrudi jí bilo psí srdce a evidentně jsem v ní i se svým psem vzbudila nevšední důvěru a velká očekávání. Asi dvě hodiny jsem s ní hledala ztraceného páníčka v parku a přilehlých náměstích. Nenašli jsme nikoho vhodného.
Bylo vedro, nachodili jsme nějaký ten kilometřík, a tak jsem vzala černou labradorku domů. Nakrmila jsem ji, napojila a takticky jsem ji umístila do jednoho pokoje, zatímco svého psa do druhého pokoje a v třetím pokoji jsem zatelefonovala do psího útulku.
Labradorku odmítli s tím, ať zavolám stopadesátšestku – městskou policii. K mému překvapení i městský policista sloužící u stopadesátšestky odmítl zprostředkovat odchytovou službu. Měl k tomu pádné důvody. Jednak labradorka neběhala v parku, ale seděla u mě doma, jednak nepožírala malé děti, ale mnou nabídnuté granule, jednak může mít někde pána, takže podle pana městského policejního telefonisty jsem nálezcem ztracené věci a jakožto nálezce věci jsem povinná tuto věc odevzdat na magistrátu, potažmo na obecním úřadu obce, ve které žiji. Tak.
Nejsem zase tak naivní, abych se vypravila s neznámým psem málem stejné hmotnosti, jakou mám sama, frekventovanými ulicemi, případně autobusem bez náhubku. Vím, že se to nesmí pod pohrůžkou vysoké pokuty, i když pes nic neprovede. Policajti krouží a rádi využijí příležitost říci si o pár stoveček za psa bez vodítka a náhubku. Vodítko bych měla, ale náhubek na takovou tlamu nikoli.
Tak jsem konstruktivně odvedla věc k veterináři na náměstí, kde bydlím. Tam jsme s paní doktorkou zjistily, že věc má za levým uchem čip. Bohužel paní doktorka neměla přístup na internet, aby zjistila, kdo psa čipoval a komu patří. Chytře jsem si papírek s popisem čipu odnesla domů i s nalezenou věcí, že si to zjistím na internetu sama. Nebyl to však dostatečně chytrý nápad, protože nejsem registrovaná a povolaná k nahlížení do seznamu čipů, a tudíž jsem nezjistila nic. Takže jsem skončila opět ve slepé uličce, respektive se psem a fenou doma.
Ze zamyšlení, co podniknu dále, mě probral stěkot a jekot. Labradorka, pořád věc beze jména (nevěřila bych, jak obtížné je uhodnout psí jméno), se totiž pokusila, zmožena únavou z procházky a vedra a s nakrmeným bříškem, uvelebit na pelechu mého psa. Nesetkala se však u něj s takovým pochopením jako u mne a dostala na frak. Tak jsem ty dva zpacifikovala, věc-host se zašila do kuchyně a pes-hostitel na svůj pelech. Labradorka se trochu rozkoukala, nabrala čumákem balíček s granulemi a pak málem i moje horkou vodou právě zalité kafe. Nezbylo mi nic jiného, než vydat zbytek granulí k sežrání a pak odvést věc zpátky tam, kde jsem ji našla, totiž do parku. Přirozeně pes nám zastoupil cestu a nedal jinak, než že půjde s námi.
V parku se mi „podařilo nalezenou věc ztratit“. K mojí radosti se za věcí doličnou vypravil městský policista. Zprvu jsem zajásala, že policista řádně zakročí ze své moci úřední a odborně zavolá odchytovou službu. To jsem ale přecenila pana policistu. Chvíli vyhlížel páníčka, kterého by postavil do latě a vyrazil z něj pokutu za to, že fena běhá bez vodítka v městském parku. Když pochopil, že páníček není a nebude, takže pokutu nebude mít komu uložit, nechal fenu fenou a k mému opravdovému zklamání vykročil jiným směrem.
Na štěstí mnou nalezenou a zase ztracenou věc našel další obětavý pejskař, a tak jsem s klidnou duší několikrát oběhla park a kus města se svým psem a vrátila se domů s pocitem dobře odvedené práce, totiž dobře odvedené feny. Ujal se jí totiž vysloužilý policajt a ten už věděl, jak na šerify zapůsobit, aby naběhli pro nalezenou čtyřnohou ušatou věc.
Zazvonil zvonec a příběhu je konec. Zbývá ještě nějaké to drobné ponaučení. Tady je.
Opravdu bych případnému nálezci nedoporučovala, aby se pokoušel vodit velkého psa, pokud nevodil žádného nebo jen malého psa. Takovému případnému nálezci bych poradila, aby si s nalezenou věcí nacvičil rozejití a zastavení a samozřejmě chůzi rovně, vpravo, vlevo, může se hodit i sedni a zůstaň. Mimochodem, k velkému psu nejsou zrovna praktické boty na podpatku, a pokud pes natáhne krok, sukně vypadá vysloveně nemožně.
Krom toho pokud nalezená věc by neměla obojek, vodítko a náhubek, pak upozorňuji případného snaživého a nadšeného nálezce věci, že tyto propriety stojí dost peněz, ale pokuta za to, že věc by jimi nebyla vybavena cestou městskými komunikacemi nebo autobusem, by byla položkou daleko a výrazně vyšší. Zákon je zákon a platí prý politiky nově definovaným stylem „padni komu padni“. Zejména některým pak padne fest.
Úplně na závěr se musím přiznat, že by mě upřímně zajímalo, jak a kam by takovou nalezenou věc uskladnili na obecním úřadě, než by si pro ni přijela odchytová služba. Ta moje věc, která byla mimořádně ovladatelná a hodná, mi totiž převrátila taburet, rozkotala dekorační polštářky po celé předsíni a málem strčila čumák do horkého kafe. Nevěřím, že by se vešla do nějakého šuplíku mezi nalezené peněženky, zlaté náušnice a náramky a … ale co to kecám, ty se jen ztrácejí a nenacházejí. Stejně se do toho šuplíku nevejde.
Hlavně netáhněte to nebohé zvíře přes půl města na obecní úřad. Ještě byste s takovou nalezenou věcí skončili na bobku na schodech před úřadem, protože pes nejspíš na úřad nesmí. Proto nalezeného psa raději zase ztraťte a jděte si svou cestou. Nebo ho takticky a rafinovaně podstrčte někomu razantnějšímu, jako se to podařilo mně.
Za co majitel psa u nás platí 1500 Kč ročně, když se ani v takovém případě nemůže spolehnout na pomoc s nalezením ztraceného čipovaného, nejspíš i čistokrevného psa, to bych ráda věděla.
